Jen růžová to může být
Je úterý. Začínám si všímat, že sakury začínají pomalu opadávat. Dávám jim den, maximálně dva.
Je jasné, že je nutné přistoupit k časové optimalizaci a dostat z těchto momentů maximum.
Předpřipravuji si tedy před hodinou můj malý batůžek (cabin zero 44L), abych mohl hned po hodině vyrazit na výlet. Radím se po cestě ještě se spolužačkou z kognitivní psychologie, které mi dává tip na nedaleký kopec.
Tak jo kopče Chimsane, jdu tě prozkoumat.
První skutečnost, které jsem si všimnul, je vysoká koncentrace venkovního sportovního vybavení a s tím korelující počet postarších avšak čiperných Korejců a Korejek.
Na vrcholku kopce je typický Korejský chrámopřístřešek. Obcházím ho, kochám se výhledem. Za zády však slyším jakési chichotání.
Jsou to dvě Korejky.
Otáčím se kamerou přímo za nimi a jen tak z legrace dělám pár „paparazzi fotek“. Dáváme se po chvíli do řeči. Jsou moc milý.
Mají tam pod chrámopřístřežkem piknik a pouští draka. Nechávají mě si to taky zkusit. Bylo to celkem kouzelný. Úžasný klid. Zároveň člověk žasnul nad tím, jak strašně jednoduché je si udělat kámoše.
Loučím se a pokračuji dále. Objevuji úžasnou schodovou alej obestavěnou rozkvetlými stromy. Nepřekvapivě je i ze všech stran obsypaná Korejci a ve spodu se dokonce i stojí fronta. Na fotku samozřejmě. Vracím se zpět nahoru. Stojí tam dvě známé tváře. Nevidí mě však jsou otočeni směrem k foťáku který mají na stativu. Jde se „fotobombit“.
