Dubai
Vzhledem k tomu, že jsem přiletěl v noci, tak k ní toho asi moc neřeknu. Byl to jen transfer. Žádná „originální“ čupr insta fotka, sedícího Jirky v levém spodním rohu okna koukajícího do dáli, vyhlídkového patra mrakodrapu Burdž Khalifa se nekoná.
Musím přiznat že celkem cením architektonikou podobu letiště. Je to vlastně jedna obrovská tuba, takový válec, ve kterém je naskládáno cca 5 pater. A tahle tuba tam je postavená na ležáka a z obou stran je naskládáno asi 40 vstupů pro letadla, odstupňované tak aby se tam ty letadla vedle sebe naskládali.
Taky v jedné věci mě Dubaj velmi překvapila. Šel jsem si tam koupit vodu do automatu a hrozil jsem se toho kolik stovek kč za to dám, když na letišti v ČR jsem za 500ml dal 55kč. Stála 3 Dirhamy. Můžete si vygooglit kolik to je.
Každopádně provozovatel v ČR je asi fakt velkej žid, jestli i v Dubaji stojí voda jen 3 Dirhamy 😄
Abdul
Jéé, paráda, tentokrát mám místo u okýnka! Při zandavání příručního zavazadla do slotu prohazuji pár slov s Orientálním týpkem sedícím přes uličku. Vypadá celkem sympaticky.
Dávám se s ním do řeči, probíráme různá témata a po chvíli vyjde najevo že je to big-boss a zakladatel jedné větší společnosti co operuje na na středním východě. Ostřílený businessman. Právě se vrací z obchodního jednání z Dubaje.
Firmu vybudoval úplně od nuly. Bez žádného vnějšího investora, nebo kapitálu.
Bavíme se o jeho podnikání i o životních postojích. Abdul mluví hodně o nastavení mysli. Spoustu těch principů už znám, také mě k nim život navedl. Je pěkné, vidět, že to funguje.
Je chytrý, má velké ambice, zároveň je dost pokorný. Nepřekvapuje mě to.
Abdul také mluví o jejich kultuře. Je původně z Pákistánu. Tedy muslim. Prý je to u nich tak, že každý muž může mít za život 4 ženy. Abdul měl jen jednu a s tou je už rozvedený. Bylo to prý domluvené manželství… Docela zírám. Myslel jsem si, že tohle funguje akorát v Indii.
Abdul to rozvádí dále: není to prý tak, že by mu už v dětství zvolili manželku kvůli společenskému postavení nebo tak. To ne.
Vysvětluje, že mají silné rodinné vazby a každý víkend se schází širší rodiny pospolu. A tedy u nich není podstatné jen to, aby si s danou slečnou rozuměl jen on, ale i ta širší rodina. A Abdulově mámě se hodně líbila jedna slečna, a protože ji Abdul nechtěl zklamat tak si ji vzal. Takový kompromis.
Řekl ale zajímavou věc…“Pokud spolu trávíte dost času tak si k sobě většinou cestu najdete i když tam ta láska na první pohled ze začátku třeba nebyla. Někdy to vyjde, někdy ne, stejně jako všude jinde“.
Celkem dlouho jim to prý fungovalo, pak se ale začali názorově rozcházet v některých dost zásadních věcech, tak se rozvedli. Teď je Abdul několik let sám. Ale prý mu už do toho mamka nekecá, teď už si prý domů může přivést úplně kohokoliv.
Člověka to ale vede k zamyšlení, my Evropani nad tím máme plnou kontrolu, nikdo nám sňatky nedomlouvá. Přitom „Někdy to vyjde, někdy ne“, tu platí úplně stejně. V tom mu vůbec oponovat nemůžu. Vždyť ale my nad tím na rozdíl od nich máme plnou moc ne? Vybrat si! A nebo ne? Co když náš algoritmus není lepší než „random hráč“?
Možná je to tím že často neznáme ani sami sebe, a často si nalháváme že se vyznáme v druhých. Projektujeme do nich svoje vlastnosti. Jiné zase schováváme, a to jak před nimi, tak dokonce sami před sebou. Často i nechtěně.
Možná jsme jen posedlí pocitem kontroly. Nebo spíš její iluzí…
Takové filozofické-traktátové okénko. 😀
Pekelná sváča
Přinášejí nám jídlo. Mám zase na výběr, buď beef a nebo něco s cheeem. Beru „něco s cheesem“ ať vyzkouším něco jinýho.
Jídlo super, kromě hlavního jídla mám k dispozici i salát, kousek pečiva a výborný zákusek. Je tam ale ještě něco….
V kulatém kelímku tu na mě kouká cosi, polité něčím červeným. Týjo! Paráda Asi dokonce místní specialita nějaká!
Tak jdeme na to!
Ukázalo se to být jakýmsi zelím politým nějakou extrémně pálivou kyselo-kyselou omáčkou.
Jako vyprošťovák je to asi ideální, ale že by mi to chutnalo se úplně říct nedá.
Abdul na mě mezitím kouká, a pak dodává že jsem odvážnej, že on to zná a jíst to nebude. Prý je to něco Korejskýho a myslí si že se tomu říká „pikel“/“pekel“, něco takovýho. Celkem trefný, pekelný to bylo dost.
Každopádně jestli je tohle tradiční Korejské jídlo tak se mám asi na co těšit. Začíná mi i docházet, proč mě v centrum cestovní medicíny nacpali průjmový lék na předpis a extra silný probotika za pětikilo: „A berte to radši už preventivně 10 dní před odjezdem!“