Ostrov Jeju

Jeju! Jak to vzniklo?

Je pryč! Ani kousek nezbyl!
Ano, je to nepříjemné, ale je to tak…došla všechna hořká čokoláda.

A bez té já nejedu. Jsem nucen se vydat na cestu do Emartu. Doplňuji zásoby. Přitom žasnu nad neobyčejnou odlišností obyčejného supermarketu. Akvária s živými obrovskými kraby nevyjímaje.

Cestou zpět se kochám okolím a všímám si že začínají kvést stromy. Vypadá to že brzy příjde období sakur.
Nojo! Už tak brzy! To abych nepromeškal se podívat na nejznámější místa, ke kterým sakury neodmyslitelně patří.

Po příchodu na dorm sděluji svoje dojmy Arnoldsovy (roommate), který se mi dříve zmiňoval o nějakém „sakura kalendáři“. Společně googlíme a sestavuji plán, který by bylo fajn následovat. Sakury totiž nejdříve začínají kvést v jižní části Koreji a poté se tento „trend“ posouvá na sever.
Nejspíše to bude nejlepší období na fotky, je tedy třeba toho pořádně využít! Nejjižněji se nachází ostrov Jeju, kam se chci každopádně podívat.
A jestli tam chci vidět kvetoucí sakury, tak to znamená jet teď!
Plán je tedy obecně následující:
25.3.-27.3. Jeju
1.4.-3.4 Busan+Gwangju/Gyeongju
8.4.-10.4. Seoul

Arnolds má víkendy už zabrané, má jakýsi intership. Píši tedy do skupiny zahraničních studentů, že scháním trhlého spolucestovníka.
Dávám se tedy dohromady s Pauliusem z Litvy. A dokonce má s sebou spacák!

V pátek 6:40 nasedáme do letadla a letí se!

Úkol, č. 1. je najít sakury… misssion failed, ještě nerozkvetly.
Ale je to na hraně. Tak třeba v pondělí. Následně se přesouváme do města Seogwipo na druhé části ostrova. Dáváme si věci do hotelu a jdeme prozkoumat okolí. Původně mělo dnes celý den pršet, ale předpověď se přesunula do pozdějších hodin, tak máme poměrně dost času na průzkum.

Hned za městem, byl takovýhle úžasný vodopád. Nebo bych měl možná spíš napsat před městem, řeka nejdříve protekla skze město, potom k vodpádu a pak rovnou do moře.

See more

Následně se jdeme projít po pobřeží

Postřeho bonus:

Druhý den

Druhý den se jedeme podívat kousek na zapadní část města, kde by měl být další vodopád.

Že by nakonec ten obchod předtím od té původní kultury nebyl tak daleko?

Loučíme se s vodopádem a jedeme si do hotelu pro zbytek věcí.

Poté se přesouváme na východ ostrova. Je tam takový velký útes trčící z moře, na který se chceme podívat. Poté je v plánu se přesonout na ostrov Udo. Podle jakési aplikace jsme našli, že by tam měli být totiž dobrá místa na stanování.
Ano, přesně tak, mám s sebou stan!

Ukazuje se , že zmíněný útes, je vlastně hora s kráterem. Na fotkách teď z boku vidět není, ale nebojte, v celé své kráse bude vidět zítra!😉😄

Po slezení hory zjišťujeme, že již nestíháme poslední trajekt na ostrov Udo a budeme se muset „ubytovat“ jinde. Kde však, to nevíme. Volíme tedy strategii po vzoru třetí epizody filmu „muži v černém“, a jdem si dát „koláč“.
Ovšem v mataforickém pojetí, neboť v našem případě se jedná o večeři.

Nemám tolik hlad tak se servírky/kuchařky projistotu ptám jak je velká ta porce, jestli to spíš nedáme s Paulusem na půlku.Prý nic obrovskýho, „standart size“. Tak jó, je to jen za 8000 wonů, to asi tak velký nebude a můžem si každý dát vlastní.
….. Samozřejmě, že to bylo extra obrovský a ani jeden jsme to nezvládli dojíst.

Najedení, posilněni soju s pivem se následně vydáváme hledat místo na spaní. Kdo by řekl, že to bude taková legrace.

Našli jsme jedno naprosto ultra úžasné místo, tráva posekaná, ze tří stran keře, takže krásné bezvětří! Dokonce se tu i nějaký velký kámen válí. Skoro jak nějaká deska to vypadá.
Paulius se po chvíli vrací s tím, že to neni obyčejný kámen, ale monument, historická deska věnována padlým (asi během Korejské války). Ačkoliv to nebyl hrob, ale jen kámen, Paulius jasně deklaroval že tam spát nehodlá.

Přesouváme se tedy dále a nakonec to zapichujeme uprostřed cestičky co vede podél pláže. Ačkoliv není úplně easy zajistit kolíky, místo nevypadá zas tak špatně.
Poté co jsem musel během jedné hodiny 4x vylézt a znovu zapíchat vytrhané kolíky, zjišťujeme že to možná nebyl nejlepší nápad.
Ukázalo se, že toto místo bylo totiž „fucking windy“, abych citoval Pauliuse.

Naštěstí si poté vzpomínám, že stan má ještě další pomocné featury pro tyto případy. Přivazuji všechno co se dá, natahuji šňůry co nejdál od stanu a doufám že nikdo v noci nepůjde kolem. Resp. po cestě, a pak kolem stanu přímo do trávy přes šňůru.
Naštěstí to zafungovalo a celkem jsme se vyspali.

Den třetí

Ráno se probouzíme a přímo z našeho „okna hotelu“ nás čeká tato scenérie.

See more

Kocháme se výhledy, procházíme po pláži, dáváme si snídani.
Koupili jsme si ji totiž v místním plážovém automatu.
Ano, přesně tak! Ale tak asi to zase tolik nepřekvapí. To přeci každý ví, že Korea je vyvinutá země technologií a automatizace.

Vyměňámi 3 pomeranče v pytlíků za 3000 wonů a vracíme se do městečka koupit sváču na odpo a najít zastávku.

Nasedáme na bus a jedeme k úpatí Hallasanu. Nejvyšší hory Jeju a vlastně i celé Koreji. Po příjezdu vidíme spoustu restaurací, ohromné parkoviště, různé další budovy a bránu.
Ano, bránu. S turnikety. Okey, asi musíme zaplatit za to, abychom mohli vylézt na kopec. Tak to je už teda celkem ujetej level turismu, ale dobře.
Jdem si tedy koupit vstupenky a dozvídáme se, že prý jdeme pozdě. Je totiž 12:45 a ve 12:30 zavřeli bránu a nikoho už prý nahoru nepustí.
Jako vážně?
Náš plán byl vylézt na kopec, tam někde přespat a pak slézt dolů druhý den. Je to totiž celkem štreka a to převýšení je celkem velký tak by to asi nebylo od věci si to rozdělit do dvou dní.

Prý ale „Obsojo“ a „Anijong“, a byli celkem důrazný. Ledaže bychom se to pokusili obejít přes kus lesa. To však Paulius důrazně odmítnul.
Měníme tedy plány a vyrážíme do hlavního města se stejnojmeným názvem jako ostrov samotný, tedy Jeju.
V autobuse kupuji ubytování na booking.com. Vybral jsem „Royal hotel“. Jsem tedy na to zvědavý.

Při příjezdopříchodu k hotelu se děsíme toho jak to zvenku vypadá. Uff, naštěstí jsme se o budovu minuli. Ten náš vypadá zvenku naštěstí v pohodě.

Teda, ano, napsal jsem zvenku. Po pár minutách uvnitř mi Paulius vytýká, že jsem možná nemusel kupovat úplně to nejlevnější. Vnitřek je postaven v komunisticky „honosném“ stylu a hned na boku hlavního sálu se nachází „“
něco co vypadá jako jakýsi „bordelkoutek“.
Hraje odtamtud hlasitá divná hudba, vychází červené světlo a potácí se odtamtud divná individua.
Na recepci stojí týpek, který vypadá podle oblečení spíše jako údržbář, angličtina samozřejmě „obsojo“ a i Korejsky mluví celkem divně. Táhne to z něj tak možná proto.
Vzápětí však přichází paní, která je v normálním stavu a dává nám klíčky od pokoje.
Na pokoj přicházíme v 14:55 tedy pět minut před officiálním „check-inem“. Uvnitř je akorát korejec, který bere povlečení. Pomocí znakové řeči jsme vyrozuměli že si tam můžeme nechat věci, ale že to bude připravené až za hodinu.
Dobře, nám to neva, stejně jsme chtěli jít do města. Brodíme se tedy městem, Mají tam pěkný park, hezký kostel.

V kostele evidentně probíhá mše. Otevíráme tedy dveře a vklouzáváme dovnitř. Zjišťujeme však že jsme asi měli použít postranní dveře. Sedíme cca deset minut, posloucháme Korejskou mši a přijde nám trochu nevhodné se sbalit a zase na sebe strhnout veškerou pozornost. Paulius přemýšlí jestli nepočkat do konce.
Na boku však udělá rambajs, využíváme okamžiku a mizíme.

Přesouváme se do dalších částí města, procházíme parky, komplexem s chrámy.

Následně zakončujeme naši tůru v místním vyhlášeném tradičním marketu, kam se jdeme najíst. A to výborně.

See more

Po návratu do našeho „královského hotelu“, zjišťujeme že nejdou zavřít dveře od koupelny, kohoutek je jaksi atipycký a teplé vodě se nechce přitéct. Paulius se tedy umyl ve studené, mě v půlce nakonec přitekla. Paulius to hodnotí slovy „fuck, i will never more buy anything what is named Royal“. Ale máme s toho srandu a je nám to vlastně jedno.

Výstup na Hallasan, 2. pokus

Vstáváme v 6 ráno. tentokrát už to nechceme podcenit. Dnes večer odlétáme zpět do Daegu tak se taky musíme vrátit z Hallasanu nějak rozumně.

Hallasan má však dvě možné trasy na vrchol a tentokrát začínáme u druhého vstupu. Samozřejmě zase turniket.
Tasíme peněženku a ptáme se okýnka kolik za to chtěj.
„Máte registraci?“ zní neočekávaná odpověď.

What?! Jako vážně? Měl jsem udělat registraci abych mohl jít na kopec?!
V ten moment jsem byl přiznám se, opravdu nervózní že se na ten kopec nedostaneme. Skutečnost, že kolem nás procházejí Korejci, kteří toto už mají moc nepřidává.
Naštěstí nám ale ukazují nějaké stránky. Z mého mobilu to nejde, na konci každého ze tří pokusů mi to vyhodilo error. Pauliusovy se to však podařilo, a registruje nás oba. Další peníze u okýnka nechtějí. Procházíme tedy úspěšně turnikety!

Podél celé cesty je vybudována jakási jednokolejná trať, resp. kolej s ozubeným železným řemenem. Odhaduji že to je dráha pro zásobování.
Máme štěstí! Přijíždí vláček!

See more

Wau! A dokonce to není jen pro věci, ale dokonce i pro lidi.
Připomnělo mi to trošku kultovní film Jurský Park. Tam také lidé projížděli jakýmsi vláčkem skrz džungli ostrova, kde během jízdy pozorovali dinosaury.
Akorát ti Dinosauři jsme teď my.

Během cesty děláme zastávku na sváču. Od kolemjdoucích Korejců se však dozvídáme, že by jsme fakt měli být „in hurry“, protože musíme projít přes Samgakbong Shelter do 12:30.
Přichází další „What?! jako vážně?!“. Ale jo je to tak. Tento Shelter je bod zhruba uprostřed cesty na vrchol.

Paulius je nervózní abychom to stihli a mění přístup:
Jeho tempo je vražedné.
Jeho revírem je dnes hora Hallasan.
Jeho protivníci jsou schody, sníh na cestě a registrační vymahači.
Jeho úkolem je skrývat naši nebezpečnost.

Po chvíli nám dochází, že už do toho kopce asi běžet nemusíme, že to zvládneme i chůzí a nesundáme se při tom.

Ve 12:10 přicházíme k Samgakbong Shelteru. Zvládli jsme to.
Dáváme sváču. Korejec sedící vedle se nás ptá odkud jsme a chvíli s námi klábosí. Dokonce nám dává pro každého jakousi věc v pytlíku.
Prý tradiční „koláček“ z Jeju.

Je to jakási asi zdravá lepkavá hmota s trochou čokolády uvnitř. A po všech stranách jsou do ní nasázeny fazole. Chuť dost specifiká.
Povídám že je to tasty, (korejec stál opodál, tak to bylo částečně ze slušnosti). Paulius se však začal smát.

Cesta pokračuje dál. (Btw. ten koláček fakt tak špatnej nebyl, je to jen prostě dost jiný než by jste čekali. Rozhodně mnohem lepší než „rýžová pochoutka“)

Tady už začíná cesta stoupat k nebesům. Začínají se nad námi slétat havrani. Ne, nebojte to nebyla temná metafora. Jsou tu fakt všude. Takový havraní ostrov.

Dokonce jsme i objevili tu „portable water“ co byla značená na mapě. Ovšem na úplně jiném místě… Fakt hrozný s těma jejich mapama…. splést se takhle o minimálně o 2 km.

Paulius upozorňuje, že nemáme mačky. „mačky? Na co mačky? To je zbytečný!“.
„Korean people have it“.
„Hej, fakt že jo“.
No nic, pokračujeme dále.

Už i chápeme na co měli Korejci mačky. Překvapuje nás ta otevřenost lidí které potkáváme. Často nás zastaví a, ptají se odkud jsme. Popřejí nám dobrou cestu.
Brodíme se sněhem, který se válí po cestě a jsme fakt rádi, že je hned vedle zábradlí. V ruce mám foťák tak musím být opatrný. Když v tom mi podkluzují podrážky, padám, reflexy fungují, jakýmsi „movem“ to částečně zachraňuji a tvářím se že jakoby nic.
Protijdoucí starší Korejka to všechno vidí, a naprosto brutálně se mi nahlas začala smát, že to slyšel i Paulius co byl za rohem. Láme se v kolenech a pak na mě ukazuje prstem a sděluje to jejím kamarádkám/rodinným příslušníkům co vtipného teď viděla. Fakt mě pobavila.

Už se blíží vrchol!

A jsme tu! Trochu Václavák.

Paulius celý nadšený, že prý potřebuje něco v batohu.
Zjišťuji, že se celou dobu tahám s Litevským erbem.

Ale stálo to za to! Výhledy nádherné. A i z těch krkavců jsem nadšený.

Po deseti minutách se ozývá jakési hlášení. Ano, hlášení. Opodál, směrem naší chůze podél druhé(návratové) trasy je budka. V ní Korejec, a hlásící něco přes jakýsi megafon. Vedle stojí cedule, že poslední čas na sestup je ve 14:00.

Co?? Ježiš to snad neni možný! Jsou snad moje máma, aby mě říkali jestli a kdy můžu/ nemůžu jít na kopec/ z kopce?! To je snad můj problém, jestli půjdu dolů za tmy nebo za světla. Koneckonců zrovna já jsem na ty noční návraty celkem expert. Být na vrcholku je při nejlepší během západu slunce taky že jo.

Bohužel 14:00 je přesně za pět minut, děláme tedy posledních pár fotek a procházíme branou. Upřímně jsem se celkem fakt bál toho, že by byli schopný říct v 14:05 „obsojo, vraťte se stranou kterou jste přišli“.

Nakonec ale ještě tak 10 minut po nás ještě lidé procházejí, během doby co fotím Pauliuse s vlajkou a dáváme si sváču.

See more

Vracíme se do „Royal hotelu“, kde si vyzvedáváme věci a jdeme někam na véču. Náhodně vybíráme restaurace, kde posléze zjišťujem že je v Kanadském stylu.
Tedy vlajky, obrázky, různé dekorativní předměty až suvenýry, ale to hlavní…normální jídlo v západním stylu.
Obsluhuje nás Korejská servírka s tak dobrou angličtinou, že nás to neskutečně šokovalo.
Opravdu jsem byl zaskočen a chvíli mi trvalo než jsem se přepnul z toho pro-Korejského basic módu skoro až „angličtiny infinitivů“ do té normální angličtiny.
Kromě jídla s námi i normálně klábosí. Nakonec to není jen nějaká servírka, je to její restaurace ale dneska dělá obsluhu.
Žila 7 let v Austrálii, 7 let v Kanadě a pak se přesunula na Jeju za rodiči. Ti tedy nejsou z Jeju, ale přesunuli se sem na důchod, tak jim chce být nablízku aby jim mohla pomoc když je potřeba.

Dal jsem si „Fish and Chips“. A musím vám říct, že jsem si uvědomil jak strašně moc mi chybí naše brambory a normální slané jídlo.

Závěr

Abych to závěrem shrnul, Jeju je super, moc jsme si to užili. Ale asi je dobré dát nějaká doporučení.
Za prvé: jet na Jeju v období sakur jako my, to je úplná blbost. Jeju není o sakurách, ale úplně o něčem jiném. Je Džungli, o té tropické ostrovní atmosféře.
Obecně jsem tu totiž narazil na skutečnost, které jsem si všimnul v pevninské Koreji, ale nějak jsem doufal že tady to tolik neplatí. Bohužel platilo.
Z evropy jsme totiž zvyklí na to že v létě je slunečno, vedro a povětšinou sucho.
Zatímco tady mají studené, slunečné a suché zimy a v létě je prý často pod mrakem, hrozný vedro a vysoká vlkost.
Což znamená, že v evropských končinách bude příroda kolem vás v jarních měsících neuvěřitelně svěží, plná vláhy a života. Zatímco tady v Koreji je to přesně to období, kdy příroda půl roku střádala na vláhu, je trochu polomrtvá a žíznivě čeká, kdy už konečně nějaký ten déšť přijde.
Pro mě jakožto fotografa a pro většinu z vás jakožto „kochače“ to znamená, že teď příroda postrádá kontrast, saturaci, je tu prašno a neukáže vám svůj úplný „potenciál krásy“.

Pokud by jste se sem chtěli podívat přijeďte cca začátkem října. Počasí už nebude tak nesnesitelně vedrové a vlhké a příroda bude pravděpodobně napumpovaná a nejvíc „fresh“. Když se pak hned potom přesunete do pevninské Koreji, pravděpodobně tam bude podzim hrát všemi barvami.