Kytky v kopcích
Je nedělní ráno. Venku je krásně, už celkem teplo. Plánuji vyrobit nějaké věci do školy, možná zpracovat nějaké fotky. Záhy však přichází uvědomění, že tenhle týden jsem s Arnoldsem ještě neprovedli žádnou blbost. Po obědě tedy vyrážíme směr hora Biseoulsan.
Je to kopec který by měl být právě teď porostlý růžovým kvítím. Doporučení jsem dostal od Čecha Tomáše kterého jsem náhodou potkal na kopci Palgosanu na začátku března.
Máme v plánu tam být na východ slunce- což znamená tam přespat.
Já jsem na cestu vybaven, mám krosnu, spacák i karimatku. Arnold si půjčuje spacák od Pauliuse, karimatku vyrábíme improvizovaně z podestýlky a krosnu substituujeme díky mému batohu kabin-zero.
Vyrážíme do kopců. Míjíme chrámový komplex, obsypán lampióny. Blíží se totiž Budhovy narozeniny. Cesta je prašná, cílový porost v nedohlednu.
Jsme na rozcestí. Dochází ke kalkulaci s následujícími parametry: západ slunce, délka cesty do cíle, elevace, počet nošených kilogramů, odstup mezi západem slunce a posledními použitelnými paprsky světla než změknou jak rejže v dešti.
Po několika minutách výpočtu se shodujeme na tom, že můžeme vyrazit o trochu delší cestou, kde následně projdeme přes hřeben a budeme mít lepší stanoviště pro kochání než lehce sestoupíme na místo přespání.
Byl to debilní nápad, nestíháme to. Musíme se vrátit na kratší cestu. Ale to máme zase slést dolů? Tím si přeci nepomůžeme. Dobře tak to „krosneme“. Podle mapy je tam potůček ale fungovat by to mohlo.
Potůček se nám sice podařilo překročit, ale nápad to byl snad ještě horší než ten předtím. Ukázalo se že Korejské lesy se procházejí celkem hůře než ty evropské. Nakonec se nám to však naštěstí podařilo. Po chvíli bloudění jsme našli cestu.
Čeká nás teď výšlap v Korejském stylu. Prach se zmítá, víří okolo. Čím se dostáváme výš, začíná se objevovat kýžené kvítí. Většinou je už však uschlé, nebo odkvetlé. Možná už jdeme pozdě.
Začíná se schylovat k posledním paprskům den. Udělali jsem dobře, když jsme se nakonec rozmysleli a zvolili drohou trasu. Vypadá to že oba dva debilní nápady vzájemně vykrátili.
Začíná se před námi rozkládat planina s kvítím. Jsou tam!
Docházíme k altánku kde máme v plánu přespat. Ukládáme většinu věcí a jdeme se projít okolo. Těsně nad altánkem se tyčí vyhlídka. Město pod námi je jako na dlani. Děláme pár nočních fotek, pózujeme. Arnoldsovy pak už začíná být zima, tak jde zakempit. U mě pořád funguje setrvačné teplo z výšlapu, jdu se ještě projít okolo kopce.
Je ráno. vycházejí první paprsky slunce. S nimi se na kopec nečekaně hrne i první Korejský fotograf. Pozdraví, usedne mezi nás, udělá 30 fotek směrem na planinu a vášnivě pokračuje v cestě dále. Nic zvláštního.
Necháváme v Altánku hordu věcí a jdeme se přidat…
Kopec má několik cest, jak se dostat nahoru/dolů. Jdeme tedy přes druhou stranu než původně. Máme na výběr delší a pozvolnější, nebo kratší. Zvolili jsme tu kratší. Chvíli nám bylo divné že nikoho dalšího nepotkáváme. Po chvíli nám to však došlo. Lézt dolů po žebříku by totiž bylo dost možná pohodlnější. Ale zvládli jsme to.
V údolí však zjišťujeme že veřejná doprava nám nedává moc možností, jak se dostat do města. Naštěstí jsme zkušení cestovatelé a vyřešili jsme s stylem nám vlastním.
Stopnuli jsme si pastora.
