Imigrační Proces
Při vystupování z letadla se nikam nehrnu. V klidu počkám, necpu se nikam, nic mi neuteče, jsem přeci slušný evropan ne? ….Byla chyba. Ve vestibulu je asi 100 metrů dlouhá fronta.
Nebyla však jediná, po zapsání u prvního stanoviště, je nutné si vystát další 4, které za ní následují. Téměř u žádného ze stanovišť neumí vůbec anglicky. Komunikace probíhá rukama, nohama, a tak že prstem ukážete na konkrétní místo formuláře. Největší srandy jsou s adresou karanténího ubyvání. Ona je totiž originálně v Korejských klikihákách a vy jste si ji nechali strojově přeložit do latinky, aby jste ji mohli napsat do těch formulářů. Což úplně nesedlo ale mám snad pocit že ve finále se mi za pomocí map povedlo to s nimi vykomunikovat.
Clera
Během čekání ve frontě se dávám do řeči s jednou mladou slečnou. Je z Irska, a přijela také za studiem. Na rozdíl ode mě je tu ale na celé 2 roky, na magisterské studium. Je celkem fajn, a je dost ukecaná. Mě se už moc mluvit nechtělo, už jsem toho dost namluvil a s Abdulem a druhak mám vlivem respirátoru sucho v krku a nemám už žádnou vodu. Pítko, nebo automat v nedohlednu. Po chvíli se s námi dávají do řeči dvě ještě dvě Němky. Jedna vypadá, poměrně orientálně a má téměř stejný hlas a přízvuk jako Yennefer from Vengerberg ze seriálu Zaklínač. Vlastně jí je i celkem podobná.
Řiditelka fronty
Na konci té každé zmíněné fronty stojí paní. Tváří se hrozně důležitě. Řídí totiž provoz! Jednou za pět minut mávne rukou a ukáže že můžeš jít na přepážku. Následujícímu spolufrontujícímu ukáže že si má stoupnout na čáru. Celou dobu jinak stojí. U přepážek mají posuvné dveře, a signalizaci. Ale to neva, redundance že jo. Legenda praví, že jednou příjde vyvolený, s nápadem, že by mohla místo toho sedět u dalšího stanoviště(která tam je připravené, jen tam není člověk). Třeba to pak nebude trvat 4 hodiny… Takový blok k zamyšlení.
Milujem Řízky a taky salámy!
…To jsme my!… Po průchodu celým imigračním procesem si jdu konečně pro kufr a krosnu… Kupodivu už nejezdí na páse. Kufrové a krosny, zábava skončila.
Beru zavadla a konečně pryč. Je tu však ještě jedna brána, kde po mě chce slečna poslední kartičku, kartičku kterou jsem zatím neukazoval. Kartičku ohledně věcí k proclení….
Teď je potřeba udělat odbočku do minulosti: čas 16:15, Seoul:
Právě se chystáme přistát. Už v noci jsme dostali několik formulářů. Vyplnit osobní, info, napsat kde se chystáš izolovat, svoje korejské číslo, kartičku- kde se mají vyplnit věci k proclení, atd.
Právě nám v letadle hlásí, že mezi věcmi k proclení jsou i věci, které jsou určeny do karantény. Jsou to zvířata, ale i jídlo, tedy zelenina, maso, vajíčka, sušené maso, sýry atd.
„Za ilegální převoz čehokoliv z toho jsou velké pokuty a může hrozit i vězení 1-10 let“
Výborný…V palubním zavazadle mám jako správný Čech 3 řízky a celé odbavené mám narvané přesně těmihle věcmi, abych tu karanténu zvládnul i bez jídla zvenčí, kdyby náhodou.
Dohaduju se s Abdulem jak to jako myslí. Nakonec tam zaškrtávám že něco takového vezu. Po příletu se připojuji na wifi a dohaduji se s Terkou, jak to vyřešili oni. Prý to tam taky zaškrtla ale pronesla všechno. Kartičku prý odevzdala někomu, ale nějak to neřešili.
…Teď se zase můžeme vrátit. Dobře, ale vrátit se kam? Zpátky do budoucnosti!…
Paní tedy podávám kartičku. Dobrý, dobrý dobrý, dobrý, dobrý…..ale počkat! Tady něco máte? Co vezete?! …Posílá mě do sektoru bokem. Jsem nervózní jak prase. Překvapivě celkem umějí anglicky. Vysvětlují tedy, že jsem to tak vyplnil, protože mám s sebou řízky. Dávám jim je tedy. Vysvětlují mi tedy, že se to nesmí, štítivě se mi je berou v rukavicích a dávají do nějaké nádoby jako kdyby byli radioaktivní. Pak se mě ještě ptají jestli nevezu ještě něco dalšího. Přemýšlím, vlastně ne, v příručním už nic takového nemám.
Dobrý, jsou celkem spoko. Zapínám si batoh. Ještě se ke mně vrací a dávají mi 2 roušky, dezinfekci a mokrý ubrousky. Jako dárek/ odškodnění za ty řízky. Jéé, to jsem si vždycky přál!
Né… teď si z toho tady dělám legraci. Byli vlastně celkem milý. A vlastně to i byla první hezká Korejka, kterou jsem tu potkal.
Vycházím tedy ven a dochází mi, že jsem vlastně nezmínil ty 4 kg jídla mám v kufru. Procházím bránou, vidím před sebou další stanoviště a modlím se aby to nebyla nějaká kontrola s rentgenem. Dobře, tak teď jsem už opravdu hodně nervní. Naštěstí to jsou jen stanoviště ohledně dopravy na karanténní místo.
Celkem je to vtipný. Nemám pít vodu z kohoutku, měl bych být očkovaný na žloutenku, na kolej chtějí test TBC, očkuju se kvůli nim na Tyfus. Ale mají strach z mých řízků. Ale víte co? Vem to čert, nějaký řízky, alespoň že tak.