Přesun
Po skončení sedmi denní karantény jsem se přesouvám na nové ubytování, které jsem vybral více v centru Soulu. Jednak proto, aby bylo jednodušší vyrážet do okolí a také proto, že o 2 ulice vede byla ubytována parta z Brna.
Po rozloučení se s hostitelem vyrážím na autobus a po cestě googlím v kakaomapách konkrétní spoj.
Od Terky mám už info, že se jízdenky dají zaplatit jednorázově, nebo je potřeba mít T-money card kterou ještě nemám. Doufám tedy že zaplatím tedy jednorázovou jízdenku u řidiče.
Výborně, ihned po dostavení na zastávku přijíždí autobus co potřebuji! Vidím i že po ruce má terminál na karty tak nastupuji s tím, že mu rovnou zaplatím. Říkám že chci na stanici „Hoyeon“ a jestli můžu zaplatit kartou nebo cashem.
Vůbec mi nerozumí a posílá mě dál, neboť jsem ověšen taškami jak vánoční stromeček a ucpal jsem vchod. Tašky házím na sedadlo a vracím se k němu abych zaplatil. Následuje chvíle dohadování a snažím se mu podstrčit kartu na další zastávce. Nastupují mezitím lidé. Následně říká, že okej a posílá mě si sednout.
Tak jo to je fajn….pozoruji ostatní cestující a začíná mi docházet že to není terminál na platební karty ale právě na T-money card a že já právě teď jedu na černo.😬😆
Takže nervy strašné, aby mě tam někdo nevyhmálnul. Vše se však povedlo a dojel jsem tak kam jsem měl bez nějakých problémů.
Výlet
Házím si věci na hotel a vyrážím na výlet se svými Brno krajany k místním palácům.
První následuje palác.
Vstup stojí 10 000 wonů tedy nějakých 18kč. Prochází se tu i ohromné množství korejců. Když se nad tím zamyslím tak je to vlastně i celkem logické, je to opravdu pěkné místo na prochajdu nebo na posezení, a je to mnohem levnější než si jít sednout třeba do kavárny.
Zaráží mě však že zde naprosto všichni nosí roušky a dokonce i personál po nás požaduje abychom si ji nandali. Jsme přitom venku. Jsme tedy z toho trochu zmatení, jestli je nošení roušek opravdu povinné i venku nebo se jedná jen o “silné doporučení” .
Po cestě ke druhému paláci míjíme „volební auta“.
Následuje další palác „. Tento komplex je už celkem větší.
Hned u vstupu jsme chytili jakousi „výměnu stráží“, nebo se možná jedná i o nějakou slavnost.
Také narážíme na spousty Korejek a Korejců v tradičních šatech. Spousta z nich se sem evidentně přišla hlavně vyfotit. Hraji si tedy na street fotografa a snažím se je zabrat tak aby si mě nevšimli.
Vzhledem k tomu že mám velkou černou zrcadlovku tak to úplně jednoduché není.
Vypadá to fakt pěkně a na jaře to bude určitě ještě hezčí a bude to mít zase jinou atmošku. Tak se sem určitě zajedu podívat znovu.
Po návštěvě paláců jdeme na jídlo. Moje první jídlo v místním lokálu vůbec tak jsem na to celkem zvědavý. Popisky jsou jen v Korejštině, naštěstí je zde však obrázek. Ten vám však stejně ale moc nepomůže, všechno to vypadá víceméně podobně a vzhledem k tomu že většina použitých ingrediencí je úplně jiná než používáme v Evropě, tak to bude beztak překvapení. Dávám si tedy něco, načež k překvapení dostanu jakýsi vývar, kde je hodně zeleniny, kimči, jakási věc z ryby, nudle, a něco sýrovitého. Celkem jsem byl spoko, ani to nebylo tak strašně pálivé, jak jsem čekal. Resp. pro dokreslení situace… ano bylo to pálivé ažaž, ale byl jsem schopen to sníst.
Začíná noc
V podvečer se loučím s Brněnskou partou a mám namířeno na svůj hotel. Začíná se smrákat a světelné banery a neonové tabule začínají svojí výrazností dominovat nad běžným světlem. V zákoutích a malých uličkách jsou náhle mnohem výrazněji poznat trhový prodejci a Seoul dostává úplně jiný nádech. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, protože hra světel a stínů právě začíná.
Nechávám se tedy strhnout všemi vjemy a nechat se vést. Bez plánu, bez ničeho na co bych se musel vázat. Proplétám se malými uličkami mezi stěny mrakodrapů, snažím se zachytit místní v jejich přirozenosti, hledám detaily, snažím se vnímat světlo a hledat záběry. Takový ten stav flow. Proto také někdy raději „bloudím“ po městech sám.
Při bloudění narážím na malou říčku. Kromě koryta má i sebe jakýsi pěkný pravený koridor pro pěší chůzi a balvany po kterých můžete přeskákat na druhou stranu. Potkávám zde rodinku s malou 4letou cácorkou. Chichotá se, dělá na mě obličeje, pak mě ještě dobu pozoruje z vpovzdálí. Celkem mě pobavila. Evropana tu asi mockrát neviděla. Obzvláště teď když tu kvůli kovidu téměř nikdo cizí není.
Fascinuje mě tu místní architektura. Kontrast obrovských mrakodrapů se skleněnými stěnami v porovnání s tradičními chrámy. A vedle nich je obrovská budova v Britsko-Americkém stylu s antickými sloupy a hned vedle červený cihlový kostel, který je nalepený na klasickém několikapodlažním Korejském domu s plochou střechou.
Soulské metro je samo o sobě na jednu celou kapitolu. Zmíním se zatím však o vestibulu metra. Stejně jako u nás, má jeden výlez z metra několik dalších východů, abyste mohli vyjít na jakoukoliv stranu ulice aniž by jste museli přebíhat silnici. Zde se však jedná o rozsáhlé podzemní komplexy. A v těchto komplexech najdete nákupní centra, trhy, stánky s botami, oblečením, atd. Sem tam i nějakého bezdomovce.
A tyto stánky mají zboží vyložené na lavicích v koridorech.
Ale co je nejvíce zarážející, že po skončení prodejní doby, se prostě seberou a nechají to vše tam. Nijak to neuklízí, nedávají do krabic. Maximálně část přikryjí plachtou, když už jako chtějí být fakt důkladní. Umíte si toto představit v Českém metru? Hovoří to asi samo za sebe, pokud by bylo dabata o Korejské mentalitě. Podobný úkaz jsem viděl i několikrát v obchodě. Na rozdíl od slev které jsou populární zejména u nás, zde letí akce typu „1+1“, „2+1“ atd. Můžete hádat co se stane pokud si tedy koupíte něco z touto akcí a nevezmete si kus, který máte zadarmo. Korejci vám, řeknou, že takto ne jako, dovedou vás k regálu se zmíněným zbožím a vrazí vám akční zadarmo kus do ruky.
Den Druhý
Druhý den jsem si byl večer zařídit novou simku. Zjišťuji však že berou jenom cash, tak mě posílají k nejbližšímu automatu. Ten však nefunguje tak explóruji a observuji dál a jedna slečna mě radí zajít do kampusu univerzity hned vedle.
Musím říct že za ten nefunkční automat jsem byl fakt rád, jinak bych takovýhle architektonický skvost neobjevil. Zdejší univerzita je totiž díra v zemi! A naprosto geniální! A díky info od zdejší studentky jsem i věděl které ze dveří nejsou na kartu tak se mi povedlo se dostat i dovnitř a úspěšně i vybrat peníze.
Zařizuji novou sim kartu a ihned poté co vylézám z obchodu začíná pršet. To je pech co? Ale houbeles! Je to úžasný! Přesně na to jsem teď čekal! Dokonalé načasování!
A důvod je naprosto jednoduchý. Samozřejmě že jsem měl sebou zrcadlovku. A lidé co fotí tak asi vědí moc dobře proč jsem se radoval. Noční rušná ulice plná světel a neonových banerů byla najednou pozvednuta na úplně nový level. Díky dešti získala lesk, je mnohem kontrastnější a saturovanější, černá se stala černou a bílá bílou!
A navíc propůjčuje úplně novou možnost hrát si s odrazy a odlesky. Jen možná škoda, že s sebou nemám žádnou modelu/modela. Byli z toho dobré portréty.
Po příjemném čase stráveném pobíhající po ulicích Soulu ve fotomódu, se odebírám na véču.
Vycházím po schodech do jedné restaurace. Prostor velice příjemný, v moderním stylu s dřevěnými prvky. Avšak jedna věc mě zaráží… Uprostřed stojí ohromný pult s nerezovou deskou. Že by samoobslužné občerstvení alá Motorest Melikana na D1? Proč je tedy na stolech hromada hrnců?
Přichází ke mně číšník a ptá se mě kolik nás bude. Kupodivu celkem umí anglicky. Vysvětluji že budu sám a ptám se na podrobnosti jak to tu funguje. Je velice vstřícný, provedl mě celou restaurací a vysvětluje „V naši restauraci totiž nevaříme my, ale jídlo si děláte sami.“. V hlavním pultu se nachází ohromné množství ingrediencí, neskutečné množství druhů nudlí, noků, zeleniny, dokonce i něco jako párky a vajíčka. Z boku je asi 10 druhů omáček a ze druhé strany jsou smažené věci které můžete vlastně už rovnou snít, zatímco ingredience v první sekci byli chlazené.
Vypadá to fakt hustě ale vzhledem k tomu, že jsem z toho všeho dokázal identifikovat vajíčko a cibuli, tak se úplně necítím na to abych si z toho zvládnul uvařit. Upřímně váhám, jestli z toho nevycouvat. Nakonec mě ale číšník nabízí, že mi s tím pomůže…tak dobře, jdu do toho!
Podrobně mi vysvětluje, co je jaká ingredience zač, co se k čemu hodí/nehodí a společně je skládáme do misky. Vzniká tedy (z mého pohledu) jakýsi improvizovaný mišmaš, ale evidentně kontrolovaný.
Každý stůl má v sobě zabudovanou plotnu. Ingredience dáváme tedy z misky do hrnce na plotně, zalíváme vodou a začínáme vařit. Ještě je však potřeba přidat omáčku. Dáváme česnekovou a pak se mě ptá číšník na pálivost. Je vidět že se mu tam nechce přidat jen tuhle, dal by tam nejraději i další. Jsem pro. Před přidáním se mě ale ještě ptá raději na pálivost. Vysvětluji mu že tady mají trochu jiný level toho co považují za pálivé, a že bych raději nepálivé, nebo naprosto minimálně. Přechází tedy k jiné omáčce a říká, že to tedy udělám pálivé jen trošku.
Jídlo je uvařeno a jde se jíst! Jsem naprosto spoko, je to fakt super! Akorát už trochu chápu proč se ptal na počet lidí, mám totiž před sebou jídlo pro 3. Pod pojem „trošku pálivé“ bych si představil také něco jiného, ale i tak to bylo super. Dávám 10 hvězdiček z 10. Jak zážitku tak jídlu. Po véče vyrážím ještě do knihovny. Chci si koupit cestopis od „Lonely planet“. Nová edice vyšla zrovna před odletem a do Česka nestihla předtím dorazit, tak jí snad pořídím zde. Knihkupectví je naprosto obrovské a nachází se v suterénu jednoho mrakodrapu. Líbí se mi styl interiéru.
Den třetí
Povedlo se mě kontaktovat místní parkourovou komunitu. Berou mě tedy s sebou a jdem objevovat místní spoty! Dost jsem si to užil, bylo dokonce i krásně a teplo. A dokonce i vazy v kotníku už drží jak to tak vypadá. Sice ještě musím být opatrnější a věci s velkým impactem ještě radši neskáču i když „to tam vidím“, ale mám radost s pokroku. Za měsíc už by to třeba mohlo mít plný životy. Přepínám tedy spíše do creative low impact módu a bylo to super.
Co když se video nezobrazuje a insta nemám?!
Potřebuji ještě dnes sehnat PCR-test kvůli zápisu na kolej. Vyrážím tedy k nejbližšímu Health centru. Autobus se však odklání od mojí trasy, vystupuji, bloudím, nastupuji na jiný, mluvím s řidičem, nerozumí, ale jedem. Dále na mě během řízení dalších 10 minut mluví Korejsky. Nastupuje nějaký mladší Korejec. Řidič se s ním nějakou dobu dohaduje, a pak za mnou mladý Korejec přichází. Anglicky umí velmi dobře, a zavede mě k místu s PCR-testy. Po cestě jedem i metrem, kdy se dozvídám, že na některých linkách jezdí i takzvané expresní vlaky, které vynechávají některé stanice.
Co když se video nezobrazuje a insta nemám?!
Dostávám se k health centru, avšak zjišťuji že strávit krásný sluneční podvečer v kilometrové frontě se mě úplně nechce. Jdu se tedy připojit ke svým krajanům z Brna, plánují jít na jakou si věž. A s testem uvidím, třeba se to vyřeší samo. Připojuji se tedy k partě a záhy zjišťuji že se nejedná o nějakou rozhledu na kopci, ale o 555m vysoký mrakodrap.
Co když se video nezobrazuje a insta nemám?!
Naštěstí tam jede výtah. Potenciálním cestovatelům však radím, aby zde byli tak s třičtvrtěhodinovým předstihem, než chtějí být nahoře. Např. kvůli západu slunce. Musíte si vyčkat frontu a projít několik expozic, než vás pustí do výtahu.
Co když se video nezobrazuje a insta nemám?!