Na skok do Korei

Předodlet

Opravdu bych nikdy předtím neřekl, že může být tolik věcí co je potřeba zařídit, když chce člověk odletět takhle na pět měsíců pryč.

Sehnat víza, mezinárodní řidičák, platební karty, simku, letenky, zapsat předměty, zajít k zubaři, 3x na chirurgii, dokázat že nemám tuberu, zajít na centrum cestovní medicíny a zpětně dovyřešit všechny možné dokumenty kvůli daňovému přiznání a ještě hromady, hromady, dalších věcí…

Pak tu jsou navíc samozřejmě srandy, které vznikli kvůli covidu, což je kapitola sama pro sebe. Nebo spíš bych měl napsat „hysterii covidu“, v případě Korei. Kdy jsou zavedená pravidla nesmyslná a způsob jejich dodržování je ještě absurdnější jak se dozvíte později.
Každopádně mě čeká týden v karanténě.

Zároveň jsem ještě dodělával přitom zkoušky, takže situace opravdu není ideální. Ale nakonec se mě jentaktak povedlo víceméně všechny vyloženě nezbytné věci vyřešit. Mám ale celkem štěstí, v Korei totiž evidentně neuznávají GDPR, takže díky „transparentnosti“ formulářů se moje jméno dostalo někam do éteru. Kontaktovala mě Terka z Brna, která se společně s dalšími čtyřmi lidmi chystá na stejnou Univerzitu. Je super že mám s kým věci konzultovat. 

---

Odlet

Odlet je naplánován na 17.2. Všichni máme letenky od stejné společnosti – Turkish airlines, a to kvůli studentským výhodám jako 40 kg v odbavených zavazadlech a levnější letence.
 Dny předtím oběhávám poslední věci, balím, nakupuji co je třeba.
V uterý 15.2. si volám s Terkou, která letěla s dalšími dvěma už v pondělí a ptám se jí na dojmy.
„Neuvěříš co se nám stalo, měla jsem 100 chutí se na to celý vykašlat! Máme letět v 19 večer a oni mi v poledne volají, že prý mi ten let ruší. Že se omlouvají, že teď v 10(u nich) přišli do práce, že to dřív dát vědět nešlo. Ale prý že bych mohla letět s Emirátama co letí za 2 hoďky…“
Jelikož je Terka z Brna, tak jak jistě tušíte, dostat se na letiště za dvě hoďky nebylo uplně reálné.
Nakonec se jí ale povedlo se s nimi nějak dohodnout a odletěli večer s KLM , byť s nějakými obstrukcemi.
Zrušení letu však nebyla úplná náhoda, jednalo se o kvóty na počet cestujících které Korejská vláda zavedla vůči Turecku… od 11.2.

Ve čtvrtek ráno balím poslední věci a chystám se zálohovat Pc na nově koupený exterák. Před pár dny nám odešlo síťové úložiště do věčných lovišť. (Disky jsou v pohodě, jen odešla ta komponenta, která je sdružuje. Přesně ta která by měla mít mnohonásobně větší MTTF jak jsme si říkali na předmětu Diagnostika a testování. Takový ten zákon schválnosti)

….Zvoní mi však telefon…se soukromým číslem…. můžete jen hádat kdo to byl, a pročpak mi volal…

…Nejsem překvapen, jen se směju. 😆
Potřebuji však osobně vyzvednout mezinárodní certifikát PCR testu, která mi VFN odmítá vydat elektronicky. Naštěstí mě zachraňují táta s bráchou. Jedou ho vyzvednout zatímco já se jdu rozloučit s babičkou a dědou.

Všechno vyšlo. Letím tedy s Emirates.

---

Dubai

Vzhledem k tomu, že jsem přiletěl v noci, tak k ní toho asi moc neřeknu. Byl to jen transfer. Žádná „originální“ čupr insta fotka, sedícího Jirky v levém spodním rohu okna koukajícího do dáli, vyhlídkového patra mrakodrapu Burdž Khalifa se nekoná.
Musím přiznat že celkem cením architektonikou podobu letiště. Je to vlastně jedna obrovská tuba, takový válec, ve kterém je naskládáno cca 5 pater.  A tahle tuba tam je postavená na ležáka a z obou stran je naskládáno asi 40 vstupů pro letadla, odstupňované tak aby se tam ty letadla vedle sebe naskládali.
Taky v jedné věci mě Dubaj velmi překvapila. Šel jsem si tam koupit vodu do automatu a hrozil jsem se toho kolik stovek kč za to dám, když na letišti v ČR jsem za 500ml dal 55kč. Stála 3 Dirhamy. Můžete si vygooglit kolik to je.
Každopádně provozovatel v ČR je asi fakt velkej žid, jestli i v Dubaji stojí voda jen 3 Dirhamy 😄

Abdul

Jéé, paráda, tentokrát mám místo u okýnka! Při zandavání příručního zavazadla do slotu prohazuji pár slov s Orientálním týpkem sedícím přes uličku. Vypadá celkem sympaticky.
Dávám se s ním do řeči, probíráme různá témata a po chvíli vyjde najevo že je to big-boss a zakladatel jedné větší společnosti co operuje na na středním východě. Ostřílený businessman. Právě se vrací z obchodního jednání z Dubaje.
Firmu vybudoval úplně od nuly. Bez žádného vnějšího investora, nebo kapitálu.
Bavíme se o jeho podnikání i o životních postojích. Abdul mluví hodně o nastavení mysli. Spoustu těch principů už znám, také mě k nim život navedl. Je pěkné, vidět, že to funguje.
Je chytrý, má velké ambice, zároveň je dost pokorný. Nepřekvapuje mě to.

Abdul také mluví o jejich kultuře. Je původně z Pákistánu. Tedy muslim. Prý je to u nich tak, že každý muž může mít za život 4 ženy. Abdul měl jen jednu a s tou je už rozvedený. Bylo to prý domluvené manželství… Docela zírám. Myslel jsem si, že tohle funguje akorát v Indii.
Abdul to rozvádí dále: není to prý tak, že by mu už v dětství zvolili manželku kvůli společenskému postavení nebo tak. To ne.
Vysvětluje, že mají silné rodinné vazby a každý víkend se schází širší rodiny pospolu. A tedy u nich není podstatné jen to, aby si s danou slečnou rozuměl jen on, ale i ta širší rodina. A Abdulově mámě se hodně líbila jedna slečna, a protože ji Abdul nechtěl zklamat tak si ji vzal. Takový kompromis.
 
Řekl ale zajímavou věc…“Pokud spolu trávíte dost času tak si k sobě většinou cestu najdete i když tam ta láska na první pohled ze začátku třeba nebyla. Někdy to vyjde, někdy ne, stejně jako všude jinde“.

Celkem dlouho jim to prý fungovalo, pak se ale začali názorově rozcházet v některých dost zásadních věcech, tak se rozvedli. Teď je Abdul několik let sám. Ale prý mu už do toho mamka nekecá, teď už si prý domů může přivést úplně kohokoliv.

Člověka to ale vede k zamyšlení, my Evropani nad tím máme plnou kontrolu, nikdo nám sňatky nedomlouvá. Přitom „Někdy to vyjde, někdy ne“, tu platí úplně stejně. V tom mu vůbec oponovat nemůžu. Vždyť ale my nad tím na rozdíl od nich máme plnou moc ne? Vybrat si! A nebo ne? Co když náš algoritmus není lepší než „random hráč“?
Možná je to tím že často neznáme ani sami sebe, a často si nalháváme že se vyznáme v druhých. Projektujeme do nich svoje vlastnosti. Jiné zase schováváme, a to jak před nimi, tak dokonce sami před sebou. Často i nechtěně.   
Možná jsme jen posedlí pocitem kontroly. Nebo spíš její iluzí…
Takové filozofické-traktátové okénko. 😀

Pekelná sváča

Přinášejí nám jídlo. Mám zase na výběr, buď beef a nebo něco s cheeem. Beru „něco s cheesem“ ať vyzkouším něco jinýho.

Jídlo super, kromě hlavního jídla mám k dispozici i salát, kousek pečiva a výborný zákusek. Je tam ale ještě něco….
V kulatém kelímku tu na mě kouká cosi, polité něčím červeným. Týjo! Paráda Asi dokonce místní specialita nějaká!
Tak jdeme na to!
Ukázalo se to být jakýmsi zelím politým nějakou extrémně pálivou kyselo-kyselou omáčkou.

Jako vyprošťovák je to asi ideální, ale že by mi to chutnalo se úplně říct nedá.
Abdul na mě mezitím kouká, a pak dodává že jsem odvážnej, že on to zná a jíst to nebude. Prý je to něco Korejskýho a myslí si že se tomu říká „pikel“/“pekel“, něco takovýho. Celkem trefný, pekelný to bylo dost.

Každopádně jestli je tohle tradiční Korejské jídlo tak se mám asi na co těšit. Začíná mi i docházet, proč mě v centrum cestovní medicíny nacpali průjmový lék na předpis a extra silný probotika za pětikilo: „A berte to radši už preventivně 10 dní před odjezdem!“

---

Imigrační Proces

Při vystupování z letadla se nikam nehrnu. V klidu počkám, necpu se nikam, nic mi neuteče, jsem přeci slušný evropan ne? ….Byla chyba. Ve vestibulu je asi 100 metrů dlouhá fronta.
Nebyla však jediná, po zapsání u prvního stanoviště, je nutné si vystát další 4, které za ní následují. Téměř u žádného ze stanovišť neumí vůbec anglicky. Komunikace probíhá rukama, nohama, a tak že prstem ukážete na konkrétní místo formuláře. Největší srandy jsou s adresou karanténího ubyvání. Ona je totiž originálně v Korejských klikihákách a vy jste si ji nechali strojově přeložit do latinky, aby jste ji mohli napsat do těch formulářů. Což úplně nesedlo ale mám snad pocit že ve finále se mi za pomocí map povedlo to s nimi vykomunikovat.

Clera

Během čekání ve frontě se dávám do řeči s jednou mladou slečnou. Je z Irska, a přijela také za studiem. Na rozdíl ode mě je tu ale na celé 2 roky, na magisterské studium. Je celkem fajn, a je dost ukecaná. Mě se už moc mluvit nechtělo, už jsem toho dost namluvil a s Abdulem a druhak mám vlivem respirátoru sucho v krku a nemám už žádnou vodu. Pítko, nebo automat v nedohlednu. Po chvíli se s námi dávají do řeči dvě ještě dvě Němky. Jedna vypadá, poměrně orientálně a má téměř stejný hlas a přízvuk jako Yennefer from Vengerberg ze seriálu Zaklínač. Vlastně jí je i celkem podobná.

Řiditelka fronty

Na konci té každé zmíněné fronty stojí paní. Tváří se hrozně důležitě. Řídí totiž provoz! Jednou za pět minut mávne rukou a ukáže že můžeš jít na přepážku. Následujícímu spolufrontujícímu ukáže že si má stoupnout na čáru. Celou dobu jinak stojí.  U přepážek mají posuvné dveře, a signalizaci. Ale to neva, redundance že jo. Legenda praví, že jednou příjde vyvolený, s nápadem, že by mohla místo toho sedět u dalšího stanoviště(která tam je připravené, jen tam není člověk). Třeba to pak nebude trvat 4 hodiny… Takový blok k zamyšlení.

Milujem Řízky a taky salámy!

…To jsme my!… Po průchodu celým imigračním procesem si jdu konečně pro kufr a krosnu… Kupodivu už nejezdí na páse. Kufrové a krosny, zábava skončila.
Beru zavadla a konečně pryč. Je tu však ještě jedna brána, kde po mě chce slečna poslední kartičku, kartičku kterou jsem zatím neukazoval. Kartičku ohledně věcí k proclení….

Teď je potřeba udělat odbočku do minulosti: čas 16:15, Seoul:

Právě se chystáme přistát. Už v noci jsme dostali několik formulářů. Vyplnit osobní, info, napsat kde se chystáš izolovat, svoje korejské číslo, kartičku- kde se mají vyplnit věci k proclení, atd.
Právě nám v letadle hlásí, že mezi věcmi k proclení jsou i věci, které jsou určeny do karantény. Jsou to zvířata, ale i jídlo, tedy zelenina, maso, vajíčka, sušené maso, sýry atd.
„Za ilegální převoz čehokoliv z toho jsou velké pokuty a může hrozit i vězení 1-10 let“
Výborný…V palubním zavazadle mám jako správný Čech 3 řízky a celé odbavené mám narvané přesně těmihle věcmi, abych tu karanténu zvládnul i bez jídla zvenčí, kdyby náhodou.
Dohaduju se s Abdulem jak to jako myslí. Nakonec tam zaškrtávám že něco takového vezu. Po příletu se připojuji na wifi a dohaduji se s Terkou, jak to vyřešili oni. Prý to tam taky zaškrtla ale pronesla všechno. Kartičku prý odevzdala někomu, ale nějak to neřešili.

…Teď se zase můžeme vrátit. Dobře, ale vrátit se kam? Zpátky do budoucnosti!…

Paní tedy podávám kartičku. Dobrý, dobrý dobrý, dobrý, dobrý…..ale počkat! Tady něco máte? Co vezete?! …Posílá mě do sektoru bokem. Jsem nervózní jak prase. Překvapivě celkem umějí anglicky. Vysvětlují tedy, že jsem to tak vyplnil, protože mám s sebou řízky. Dávám jim je tedy. Vysvětlují mi tedy, že se to nesmí, štítivě se mi je berou v rukavicích a dávají do nějaké nádoby jako kdyby byli radioaktivní. Pak se mě ještě ptají jestli nevezu ještě něco dalšího. Přemýšlím, vlastně ne, v příručním už nic takového nemám.

Dobrý, jsou celkem spoko. Zapínám si batoh. Ještě se ke mně vrací a dávají mi 2 roušky, dezinfekci a mokrý ubrousky. Jako dárek/ odškodnění za ty řízky.  Jéé, to jsem si vždycky přál!
Né… teď si z toho tady dělám legraci. Byli vlastně celkem milý. A vlastně to i byla první hezká Korejka, kterou jsem tu potkal.

Vycházím tedy ven a dochází mi, že jsem vlastně nezmínil ty 4 kg jídla mám v kufru. Procházím bránou, vidím před sebou další stanoviště a modlím se aby to nebyla nějaká kontrola s rentgenem. Dobře, tak teď jsem už opravdu hodně nervní. Naštěstí to jsou jen stanoviště ohledně dopravy na karanténní místo.

Celkem je to vtipný. Nemám pít vodu z kohoutku, měl bych být očkovaný na žloutenku, na kolej chtějí test TBC, očkuju se kvůli nim na Tyfus. Ale mají strach z mých řízků. Ale víte co? Vem to čert, nějaký řízky, alespoň že tak.

---

Karanténní taxi

Mám za sebou poslední kontroly, jsem už ve vestibulu. Fakt jsem si celkem oddechnul.
Jdu sehnat odvoz na ubytko. Korejec u stánku mi sdělil že autobusy už nejezdí a budu si tedy muset vzít taxi. Rovnou se tedy ptám na cenu. Na různých fórech varovali před jednou konkrétní zbytečně luxusní taxi službou, která by mě stála majlant tak chci být v obraze.
Drahý to je i tak, 70 000 wonů (cca 1200kč), nedá se svítit, levněji to neseženu.
Posílá mě ven, přejít přes ulici a pak doprava.
Tam mě ovšem odchytává několik korejců, kteří mě vehementně tahají do leva. Anglicky samozřejmě neumí vůbec nic.

Naštěstí už jsem trochu ostřílenější cestovatel, tuším tedy odchytávače právě té dražší taxislužby, kterou si rozhodně vzít nechci. Po chvíli dohadování mě tedy pouští a vracím se na druhou stranu.
Tam jsou teda stejně divní jako byl ten přechozí, anglicky neumějí vůbec nic, ale nakonec jsem se s nimi za pomoci překladače dokázal dohodnout. Jsou mě schopni odvést tam kam chci a bude to stát těch 70 000 wonů. Ne víc.

Po půlhodině přijíždí taxi. Nejedu sám, jede se mnou ještě Diego a Melisa. Jsou stejně staří jako já, ale jsou už manželé. Přiletěli z Peru. Po nastoupení, se s tím řidič nepáře, sedá do auta a jedem. Neví ještě kam ale jede. Anglicky neumí. Od řidiče jsme odděleni plexisklem, ale mezi sedadly je malá díra, postačující  na protažení ruky. Následuje tedy 20 minut dohadování kam tedy vlastně chceme. Mezitím jsme si asi 12x podali vzájemně telefony.

#Quarantine

…Buď s překladačem nebo s adresou. Během toho samozřejmě celou dobu řídí. Dálnice je naštěstí 4 proudá a provoz nízký, takže celkem dává mít při řízení v každé ruce jeden telefon. Jojo #StaySafe. Nakonec chce raději číslo na hostitele RBNB. Následují dva omyly, kdy číslo při řízení opsal špatně. Není žena, nemám mu tedy za zlé, že neumí tak dobře multitáskovat. Těsně po třetím přepisu se mi vybíjí telefon.
Začíná přepisovat číslo po třetí. Na spodní části obrazovky telefonu vyskakuje hláška „Zbývá 30 sekund, baterie je vybitá“.
Taxikáři to trvá. Tentokrát už to píše pomalu a furt si to překontrololovává.

Teď se hraje o sekundy… Jde o všechno…ubytování.
Jděte a pusťe si k tomu čtení Hanse Zimmera ať to cítíte!

https://youtu.be/m3zvVGJrTP8?t=153

Dopsal poslední číslice…telefon odchází. Vrací mi ho, ukazuje přepsané číslo na svém telefonu a chce abych mu potvrdil, že to je správně. Snažím se mu vysvětlit že mám vybitý telefon, marně.

„Tak dobře no! Je to správně!“ povídám i když nevím vůbec nic.
Diego už mezitím na překladači připravil text přeložený do Korejštiny, s tím že mám vybitý telefon.
Taxikář je vehementní, Diega neřeší a volá.
„Okay!“ povídá potom směrem dozádu!  Trefil se! Je to dobrý!
Scéna jak z hollywooskýho filmu, kde to hlavním hrdinům vyjde pár sekund před katastrofou.

Máme z toho s Peruáncemi celkem srandu. A taky i z toho jak moc je to speciální „karanténní taxi“, po tomhle všem absurdní. I když sám nevím jestli je to spíš vtipný nebo smutný.

Ubytování

„Karanténí“ taxík mě vyhazuje před smluveným RBNB ubytováním. Platím Wise kartou a modlím se, že to bude fungovat, protože mám u sebe přesně 0 wonů (místní měna, pozn. red.). Ve směnárně n Praze žádný neměli. Funguje to! Ani nechtěl pin. Což je teda trochu znepokojivý, ale dobře…

Zde mám teď strávit 7dní v ultra mega hardcore karanténě. Snažím se dostat dovnitř. Chvíli obíhám dům. Po chvíli mě dohání postava…„Džiri?“ ptá se.„

„Jojo, jsem Džiri!“ Super, je to můj hostitel, viděl mě na kamerách. Anglicky umí sice minimálně ale stejně 100x líp než všici Korejci předtím dohromady. Teda to bych mu křivdil, ono i 100x nula je nula, že jo… no však víte jak to myslím.
Celkem mě ale zachraňuje. Vzhledem k tomu že jsem už bezmála 5 hodin bez vody, protože ve vestibulu letiště nic nebylo, pítko bylo rozbitý a z kohoutku bych pít neměl, tak se modlím, aby měl na ubytku alespoň rychlovarnou konvici. Abych si tu vodu převařil. Nejenom že tu má konvici…dokonce byl tak hodný že mě přinesl 3 litry vody v PETkách. Super! Žízní neumřu!
Říká mi ještě že zítra mě čeká PCR-test. Mám si tam dojít pjéšo. Je to asi 2km, 30 minut chůze. Loučí se a vzápětí mi posílá mapu.

Ubytování

Celý půdorys bytu má zhruba 2,5m x 4m. Je v něm ale naprosto všechno! Sprchový kout se záchodem, postel, skříň, pracovní stůl, skříňka s šuplíky, kuchyňka s plotýnkou, digestoří, dřez, skříňka s nádobím, a teď bacha… dokonce i lednička a pračka. A aby toho nebylo málo, najdeme tu i televizi/monitor, rychlovarnou konvici a fén.
Musím říct, že hostitel je fakt frajer, že tohle všechno dokázal nacpat do 10m^2. Takhle by se dala řešit bytová krize v ČR! 😄

Pcr test

Druhý den tedy vyrážím pjéšo ze svého deklarovaného ultra mega hardcore karanténního ubytovaní skrz Seoul do 2.1 km vzdáleného health centra. Je celkem kosa. Míjím hromadu Korejců, téměř všichni mají roušky. Nechápu proč to nosí venku. Ale nechci prudit, když mám být navíc v karanténě, tak si roušku taky nechávám.

Přicházím k místu určení. Před budovou jsou stánky a několik týpků v atombordelu s tabletama v ruce. Bavím se s nimi a posílají mě za roh na konec fronty… která končí vlastně až za dvěma rohy. Dokonce jde přes nějaký místní parčík. Fronta je kupodivu plná Korejců, cizinec tam není téměř žádný. Na konci fronty mě odchytává officer s tabletem a zapisuje moje údaje. Anglicky umí velmi dobře, což je poměrně překvapující vzhledem k tomu, že už je spíš starší… Možná angličtinář 😀
Mrzne až praští. Snažím se ve frontě alespoň trochu hýbat. Na jejímž konci přistupuji k buňce kde přes plexisklo ukazuji pas. Po drobnějších komplikacích a pár přehození, mě zapisují, dávají mi baňku se svým jménem, 15cm dlouhou tyčinku a posílají na odběr.
Vidím akorát odběr u pána přede mnou. Oficírka bere 15 cm tyčinku a téměř celou mu ji vráží do nosu :O …

Raději šťourat do hnízda vose,

naskrz a málem z ucha ven.

Tu tyčinku v nose,

jsem cítil ještě druhý den.

Cestou zpět se od Terky dozvídám, že jsem si v té špehovací aplikaci měl zažádat o povolení k výletu na ten PCR-test. Dodatečně vyplňuji, Korejci mi to však zamítají. Snad z toho nebude průser.

https://www.instagram.com/tv/Cb1UKmEl5Ok/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Při cestě zpět míjím obchůdek. Vypínám mobilní data, abych odstranil korekci GPS pomocí sítě, tedy jí lehounce znepřesnil. Zaplouvám do obchůdku, beru balík vod, rychle platím a utíkám postranními uličkami co nejblíže karanténními ubytování aby mě nečapli veřejné kamery…Samozřejmě že přímo před ubytováním je sloup s tím největším camera-pointem v celým okolí. V tu chvíli se mi rozvrčí mobil s nápisem „nouzová výstraha“. No hajzlu…. Zaplouvám do ubytování, přemýšlím jak je to sakra možný a jestli fakt nemám průser.
Nakonec zjišťuji že tahle hláška se objevuje v telefonu každý den v 11:30 a po přeložení zjišťuji, že jen označuje počet nových případů covidu. To jsou blbý náhody co? 😀  Resp. po tom co jsem si zrcadlovkou vyfotil nápis v telefonu, a pak zpětně použil appku v mobilu na překlad z obrázků 😀 protože mobil v tu chvíli reagoval jen na tlačítko „ok“.

---

Přesun

Po skončení sedmi denní karantény jsem se přesouvám na nové ubytování, které jsem vybral více v centru Soulu. Jednak proto, aby bylo jednodušší vyrážet do okolí a také proto, že o 2 ulice vede byla ubytována parta z Brna.
Po rozloučení se s hostitelem vyrážím na autobus a po cestě googlím v kakaomapách konkrétní spoj.
Od Terky mám už info, že se jízdenky dají zaplatit jednorázově, nebo je potřeba mít T-money card kterou ještě nemám. Doufám tedy že zaplatím tedy jednorázovou jízdenku u řidiče.
Výborně, ihned po dostavení na zastávku přijíždí autobus co potřebuji! Vidím i že po ruce má terminál na karty tak nastupuji s tím, že mu rovnou zaplatím. Říkám že chci na stanici „Hoyeon“ a jestli můžu zaplatit kartou nebo cashem.
Vůbec mi nerozumí a posílá mě dál, neboť jsem ověšen taškami jak vánoční stromeček a ucpal jsem vchod. Tašky házím na sedadlo a vracím se k němu abych zaplatil. Následuje chvíle dohadování a snažím se mu podstrčit kartu na další zastávce. Nastupují mezitím lidé. Následně říká, že okej a posílá mě si sednout.
Tak jo to je fajn….pozoruji ostatní cestující a začíná mi docházet že to není terminál na platební karty ale právě na T-money card a že já právě teď jedu na černo.😬😆
Takže nervy strašné, aby mě tam někdo nevyhmálnul. Vše se však povedlo a dojel jsem tak kam jsem měl bez nějakých problémů.

Výlet

Házím si věci na hotel a vyrážím na výlet se svými Brno krajany k místním palácům.
První následuje palác.

Vstup stojí 10 000 wonů tedy nějakých 18kč. Prochází se tu i ohromné množství korejců. Když se nad tím zamyslím tak je to vlastně i celkem logické, je to opravdu pěkné místo na prochajdu nebo na posezení, a je to mnohem levnější než si jít sednout třeba do kavárny.
Zaráží mě však že zde naprosto všichni nosí roušky a dokonce i personál po nás požaduje abychom si ji nandali. Jsme přitom venku. Jsme tedy z toho trochu zmatení, jestli je nošení roušek opravdu povinné i venku nebo se jedná jen o “silné doporučení” .
Po cestě ke druhému paláci míjíme „volební auta“.

Následuje další palác „. Tento komplex je už celkem větší.
Hned u vstupu jsme chytili jakousi „výměnu stráží“, nebo se možná jedná i o nějakou slavnost.

Také narážíme na spousty Korejek a Korejců v tradičních šatech. Spousta z nich se sem evidentně přišla hlavně vyfotit. Hraji si tedy na street fotografa a snažím se je zabrat tak aby si mě nevšimli.
Vzhledem k tomu že mám velkou černou zrcadlovku tak to úplně jednoduché není.

Vypadá to fakt pěkně a na jaře to bude určitě ještě hezčí a bude to mít zase jinou atmošku. Tak se sem určitě zajedu podívat znovu.

Po návštěvě paláců jdeme na jídlo. Moje první jídlo v místním lokálu vůbec tak jsem na to celkem zvědavý. Popisky jsou jen v Korejštině, naštěstí je zde však obrázek. Ten vám však stejně ale moc nepomůže, všechno to vypadá víceméně podobně a vzhledem k tomu že většina použitých ingrediencí je úplně jiná než používáme v Evropě, tak to bude beztak překvapení. Dávám si tedy něco, načež k překvapení dostanu jakýsi vývar, kde je hodně zeleniny, kimči, jakási věc z ryby, nudle, a něco sýrovitého. Celkem jsem byl spoko, ani to nebylo tak strašně pálivé, jak jsem čekal. Resp. pro dokreslení situace… ano bylo to pálivé ažaž, ale byl jsem schopen to sníst.

Začíná noc

V podvečer se loučím s Brněnskou partou a mám namířeno na svůj hotel. Začíná se smrákat a světelné banery a neonové tabule začínají svojí výrazností dominovat nad běžným světlem. V zákoutích a malých uličkách jsou náhle mnohem výrazněji poznat trhový prodejci a Seoul dostává úplně jiný nádech. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, protože hra světel a stínů právě začíná.

Nechávám se tedy strhnout všemi vjemy a nechat se vést. Bez plánu, bez ničeho na co bych se musel vázat. Proplétám se malými uličkami mezi stěny mrakodrapů, snažím se zachytit místní v jejich přirozenosti, hledám detaily, snažím se vnímat světlo a hledat záběry. Takový ten stav flow. Proto také někdy raději „bloudím“ po městech sám.

Při bloudění narážím na malou říčku. Kromě koryta má i sebe jakýsi pěkný pravený koridor pro pěší chůzi a balvany po kterých můžete přeskákat na druhou stranu. Potkávám zde rodinku s malou 4letou cácorkou. Chichotá se, dělá na mě obličeje, pak mě ještě dobu pozoruje z vpovzdálí. Celkem mě pobavila. Evropana tu asi mockrát neviděla. Obzvláště teď když tu kvůli kovidu téměř nikdo cizí není.

Fascinuje mě tu místní architektura. Kontrast obrovských mrakodrapů se skleněnými stěnami v porovnání s tradičními chrámy. A vedle nich je obrovská budova v Britsko-Americkém stylu s antickými sloupy a hned vedle červený cihlový kostel, který je nalepený na klasickém několikapodlažním Korejském domu s plochou střechou.

Soulské metro je samo o sobě na jednu celou kapitolu. Zmíním se zatím však o vestibulu metra. Stejně jako u nás, má jeden výlez z metra několik dalších východů, abyste mohli vyjít na jakoukoliv stranu ulice aniž by jste museli přebíhat silnici. Zde se však jedná o rozsáhlé podzemní komplexy. A v těchto komplexech najdete nákupní centra, trhy, stánky s botami, oblečením, atd. Sem tam i nějakého bezdomovce.
A tyto stánky mají zboží vyložené na lavicích v koridorech.

Ale co je nejvíce zarážející, že po skončení prodejní doby, se prostě seberou a nechají to vše tam. Nijak to neuklízí, nedávají do krabic. Maximálně část přikryjí plachtou, když už jako chtějí být fakt důkladní. Umíte si toto představit v Českém metru? Hovoří to asi samo za sebe, pokud by bylo dabata o Korejské mentalitě. Podobný úkaz jsem viděl i několikrát v obchodě. Na rozdíl od slev které jsou populární zejména u nás, zde letí akce typu „1+1“, „2+1“ atd. Můžete hádat co se stane pokud si tedy koupíte něco z touto akcí a nevezmete si kus, který máte zadarmo. Korejci vám, řeknou, že takto ne jako, dovedou vás k regálu se zmíněným zbožím a vrazí vám akční zadarmo kus do ruky.

Den Druhý

Druhý den jsem si byl večer zařídit novou simku. Zjišťuji však že berou jenom cash, tak mě posílají k nejbližšímu automatu. Ten však nefunguje tak explóruji a observuji dál a jedna slečna mě radí zajít do kampusu univerzity hned vedle.

Musím říct že za ten nefunkční automat jsem byl fakt rád, jinak bych takovýhle architektonický skvost neobjevil. Zdejší univerzita je totiž díra v zemi! A naprosto geniální! A díky info od zdejší studentky jsem i věděl které ze dveří nejsou na kartu tak se mi povedlo se dostat i dovnitř a úspěšně i vybrat peníze.

Zařizuji novou sim kartu a ihned poté co vylézám z obchodu začíná pršet. To je pech co? Ale houbeles! Je to úžasný! Přesně na to jsem teď čekal! Dokonalé načasování!
A důvod je naprosto jednoduchý. Samozřejmě že jsem měl sebou zrcadlovku. A lidé co fotí tak asi vědí moc dobře proč jsem se radoval. Noční rušná ulice plná světel a neonových banerů byla najednou pozvednuta na úplně nový level. Díky dešti získala lesk, je mnohem kontrastnější a saturovanější,  černá se stala černou a bílá bílou!
A navíc propůjčuje úplně novou možnost hrát si s odrazy a odlesky. Jen možná škoda, že s sebou nemám žádnou modelu/modela. Byli z toho dobré portréty.

Po příjemném čase stráveném pobíhající po ulicích Soulu ve fotomódu, se odebírám na véču.
Vycházím po schodech do jedné restaurace. Prostor velice příjemný, v moderním stylu s dřevěnými prvky. Avšak jedna věc mě zaráží… Uprostřed stojí ohromný pult s nerezovou deskou. Že by samoobslužné občerstvení alá Motorest Melikana na D1? Proč je tedy na stolech hromada hrnců?

Přichází ke mně číšník a ptá se mě kolik nás bude. Kupodivu celkem umí anglicky. Vysvětluji že budu sám a ptám se na podrobnosti jak to tu funguje. Je velice vstřícný, provedl mě celou restaurací a vysvětluje „V naši restauraci totiž nevaříme my, ale jídlo si děláte sami.“. V hlavním pultu se nachází ohromné množství ingrediencí, neskutečné množství druhů nudlí, noků, zeleniny, dokonce i něco jako párky a vajíčka. Z boku je asi 10 druhů omáček a ze druhé strany jsou smažené věci které můžete vlastně už rovnou snít, zatímco ingredience v první sekci byli chlazené.

Vypadá to fakt hustě ale vzhledem k tomu, že jsem z toho všeho dokázal identifikovat vajíčko a cibuli, tak se úplně necítím na to abych si z toho zvládnul uvařit. Upřímně váhám, jestli z toho nevycouvat. Nakonec mě ale číšník nabízí, že mi s tím pomůže…tak dobře, jdu do toho!
Podrobně mi vysvětluje, co je jaká ingredience zač, co se k čemu hodí/nehodí a společně je skládáme do misky. Vzniká tedy (z mého pohledu) jakýsi improvizovaný mišmaš, ale evidentně kontrolovaný.
Každý stůl má v sobě zabudovanou plotnu. Ingredience dáváme tedy z misky do hrnce na plotně, zalíváme vodou a začínáme vařit. Ještě je však potřeba přidat omáčku. Dáváme česnekovou a pak se mě ptá číšník na pálivost. Je vidět že se mu tam nechce přidat jen tuhle, dal by tam nejraději i další. Jsem pro. Před přidáním se mě ale ještě ptá raději na pálivost. Vysvětluji mu že tady mají trochu jiný level toho co považují za pálivé, a že bych raději nepálivé, nebo naprosto minimálně. Přechází tedy k jiné omáčce a říká, že to tedy udělám pálivé jen trošku.

Jídlo je uvařeno a jde se jíst! Jsem naprosto spoko, je to fakt super! Akorát už trochu chápu proč se ptal na počet lidí, mám totiž před sebou jídlo pro 3. Pod pojem „trošku pálivé“ bych si představil také něco jiného, ale i tak to bylo super. Dávám 10 hvězdiček z 10. Jak zážitku tak jídlu. Po véče vyrážím ještě do knihovny. Chci si koupit cestopis od „Lonely planet“. Nová edice vyšla zrovna před odletem a do Česka nestihla předtím dorazit, tak jí snad pořídím zde. Knihkupectví je naprosto obrovské a nachází se v suterénu jednoho mrakodrapu. Líbí se mi styl interiéru.

Den třetí

Povedlo se mě kontaktovat místní parkourovou komunitu. Berou mě tedy s sebou a jdem objevovat místní spoty! Dost jsem si to užil, bylo dokonce i krásně a teplo. A dokonce i vazy v kotníku už drží jak to tak vypadá. Sice ještě musím být opatrnější a věci s velkým impactem ještě radši neskáču i když „to tam vidím“, ale mám radost s pokroku. Za měsíc už by to třeba mohlo mít plný životy. Přepínám tedy spíše do creative low impact módu a bylo to super.

https://www.instagram.com/tv/Cb1UXqPltfI/?utm_source=ig_web_button_native_share

Potřebuji ještě dnes sehnat PCR-test kvůli zápisu na kolej. Vyrážím tedy k nejbližšímu Health centru. Autobus se však odklání od mojí trasy, vystupuji, bloudím, nastupuji na jiný, mluvím s řidičem, nerozumí, ale jedem. Dále na mě během řízení dalších 10 minut mluví Korejsky. Nastupuje nějaký mladší Korejec. Řidič se s ním nějakou dobu dohaduje, a pak za mnou mladý Korejec přichází. Anglicky umí velmi dobře, a zavede mě k místu s PCR-testy. Po cestě jedem i metrem, kdy se dozvídám, že na některých linkách jezdí i takzvané expresní vlaky, které vynechávají některé stanice.

https://www.instagram.com/tv/Cb1XPtUF9Kf/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Dostávám se k health centru, avšak zjišťuji že strávit krásný sluneční podvečer v kilometrové frontě se mě úplně nechce. Jdu se tedy připojit ke svým krajanům z Brna, plánují jít na jakou si věž. A s testem uvidím, třeba se to vyřeší samo. Připojuji se tedy k partě a záhy zjišťuji že se nejedná o nějakou rozhledu na kopci, ale o 555m vysoký mrakodrap.

https://www.instagram.com/tv/Cb1Uy5Bl7P0/?utm_source=ig_web_button_share_sheet

Naštěstí tam jede výtah. Potenciálním cestovatelům však radím, aby zde byli tak s třičtvrtěhodinovým předstihem, než chtějí být nahoře. Např. kvůli západu slunce. Musíte si vyčkat frontu a projít několik expozic, než vás pustí do výtahu.

https://www.instagram.com/p/Cb1VG3vFb-2/

---

Stěhování národů

Následující den se vydáváme do Deagu, kde máme Univerzitu. Předtím je však potřeba si udělat antigen. Nejsem však v tom sám, Lea test taky potřebuje. Na odběrovém místě však zjišťujeme, že posílají jen sms, zatímco škola po nás chce vyloženě orazítkovaný dokument. Vracíme se tedy na hotely s tím že to zařídíme v Daegu. Dobaluji věci, marně se přes internet snažím koupit lístky na vlak. Nefunguje, raději tedy koupím na nádraží. Autobus jede nakonec jinou trasou než jsem očekával a na nádraží dorážím mnohem později a mám jen 10minut. V okýnku kupuji lístky. Marně hledám číslo nástupiště. Dokonce i snáším všech svých 45kg zavazadel po nefunkčních eskalátorech na špatné nástupiště a pak zase zpět nahoru. Náhodný Korejec mi pomáhá páruje informace ze lístku a informační tabule a posílá mě na správné nástupiště. Je to na sekundy. Mám však štěstí že můj vagon je přesně u eskalátorů. Těsně za mnou se zavírají dveře a vlak se rozjíždí.

Na nádraží se setkávám se svými spolucestovníky a hledáme bankomat abychom zde vybrali velký milióny. Pomohl nám s tím i jeden místní student. Byl z nás hrozně nervózní, že anglicky prý moc neumí, ale přitom byl na předních příčkách, ve srovnání co jsme zatím viděli.
Automat mi sežral kartu, jinak se nic zvláštního nestalo. Zachránila nás však paní co někam zatelefonovala.

Po příjezdu ke kolejím se setkáváme s buddyjemy a následuje registrační proces.
Rychle rozpoznávám že anglicky moc neumí, přepínám tedy rovnou do simple English módu a psychicky se připravuji na to jak budu vysvětlovat, že nemám test na koronu a kam si teď budu muset dojít na antigen.

Korejec: „Papers!“
Já: „Which papers?“
Korejec: „All papers!“

Vyndavám složky s dokumenty, kde je i mimo jiné týden starý PCR certifikát ještě z Česka.
Korejec ho vidí, nadšeně si ho bere ještě společně s očkovacím certifikátem, je spoko a chce po mě další dokumenty. Stejně tak je spoko i s testem u kterého jsme nevěděl jestli budou uznávat, protože kromě něho existují další 2 varianty. Dává mi na podepsání dva formuláře s absurdně nesmyslnými kolejními pravidly, bere si 10 000 wonů a posílá mě do vedlejší místnosti pro klíče.
Korona test se tedy opravdu nakonec vyřešil sám, a Lea to měla úplně stejně.

Kolej je nakonec překvapivě celkem pěkná! Jsme po dvou, máme vlastní záchod a koupelnu, vlastní pracovní stůl, poličky, skříň, šuplíky pod postelí. Takže já jsem naprosto spoko. Nejsou zde ale peřiny a našlo by se pár příležitostí k vylepšení.

Po lehkém zabydlení vyrážíme s mojí buddy a Filipem na procházku po kampusu. Buddy je hrozně super, ukázala nám všechno možné, pomohla s instalací potřebných appek do mobilu a ukázala konkrétní místnosti a budovy kde budu mít předměty.

A kampus je naprosto neskutečnej! Je to neuvěřitelně obrovský areál, ve kterém je snad úplně všechno, ohromné množství budov od jednotlivých fakult, koleje, kafeterie/menzy, obchody, pobočky bank, sportoviště, tenisové kurty, běžecký ovál, plavecký bazén, fitko, park, nebo i dokonce malá školní nemocnice.

Předměty

Zdejší škola má bohužel nastavená absurdní vnitřní pravidla, pokud jste magisterský student. Můžete si totiž potom zapsat maximálně 10 korejských kreditů. Tedy jenom 3 předměty. A pokud chce nějaké další (jakože fakt chce, ba spíš musíte), tak si to musíte domluvit neofiko mimo systém. Proto jsem také ještě před odletem obepsal asi 10 profesorů, jestli bych k nim nemohl chodit na předmět. Z toho se mi vrátili zpět asi 4 maily, prý že ne. První dny školy bylo tedy nutné profesory osobně oběhat a domluvit se s nimi.

To už ale celkem šlo, a nakonec jsem přeházel rozvrh více než jsem si původně myslel. Objevila se totiž i poměrně zásadní skutečnost ohledně parametrů jednotlivých předmětů. Všechny předměty se totiž dělí do dvou skupin: „English“ a „English + Korean“. Z naší jak to funguje na naší škole jsem tedy logicky předpokládal, že předměty „English + Korean“ jsou učeny v korejštině pokud se tam nenachází zahraniční studenti. Ale s jejich přítomností jsou přepínáni do Angličtiny.

Ukázalo se však, že v praxi „English + Korean“ = „Korean“, a že to je i pravděpodobně ten důvod, proč mě velké množství profesorů na emaily vůbec neodpovědělo.

Na druhou stranu ale musím vyzdvihnout a velmi ocenit přístup profesora na „SW convergenge and communications“, který se po zjištění, že má v hodině 6 zahraničních studentů, rozhodl schéma předmětu upravit, Korejštinu s Ajinou střídá a rozdělil nás po skupinkách, aby nám to mohli místní dopřeložit.

Explorovaní Daegu

Večer jsem si vzal sportovní, nahodil jsem parkour explore mód a šel jsem objevovat vhodná strukturální zvlnění objektů v kampusu. Překvapivě jsem objevil spotů celkem opravdu hodně. Tedy ano, musím přiznat, naprostá většina byli spíše malé spoty, ale i tak se dalo na nich celkem vyřádit. Nejdéle jsem vydržel přímo zadního vstupu na koleje.


Po tom co padla tma, tak jsem se vydal zkoumat dál a objevil jsem i jeden poměrně větší spot u sportovišť tak jsem na něj zvědavý, co všechno v sobě skrývá. V následujích dnech ho zajdu někdy vyzkoušet. Dále jsem se proplétal uličkami, přičemž jsem narazil na místní se kterými jsem se celkem skámošil. O tom však odstaveček příště….   

---

ACR CARD

S mojí buddy jdeme odevzdat dokumenty pro zařízení „karty mimozemšťana“ tedy Alien registration card. V Koreji je bezvízový styk pokud je vaše cesta kratší než 90 dnů. Pokud je však delší, potřebujete tuto kartu. Vlastně vám tato karta propůjčí jakýsi status občana Korejské republiky a můžete/musíte se pak přihlásit ke Korejskému zdravotnímu pojištění, založit si bankovní účet atd. Vyřízení karty však není hned tak do té doby máte smůlu pokud by jste něco z toho potřebovali.
Potom mě bere na jídlo do místní restaurace. Mám u ní domluvené, že mě dá přednášku na to jak jíst s hůlkama.😁😆
Měli jsme super hovězí v nějaké omáčce s něčím jako noky a tofu. Kromě lžíce a hůlek jsme ještě dostali nůžky místo nože a takové chňapky na přidržení. Musím ale přiznat, že nechápu proč používají hůlky, když ta chňapka zastala funkci, jak hůlek tak lžíce a dokonce při používání nedostáváte do prstů křeč. Přesně jsem to říkal té mojí buddy a měla ze mě celkem srandu. Prý že asi jo, ale budou na mě lidi koukat dost divně. Celkem jsem na to zvyklej i tak, přemýšlím tedy, že si tu chňapku možná i koupím a budu si ji tahat s sebou na obědy.

V předchozích příspěvcích jsem zmiňoval, že Korea je opravdu neuvěřitelně bezpečná země a o nic se tu opravdu bát nemusíte. Můžete cokoliv někde nechat, zapomenou, ať už úmyslně či neúmyslně. Kdykoliv se pro to potom vrátit a ono to tam bude. Tenhle den jsem si totiž uvědomil, že nemůžu najít nikde svůj šátek, a že jsem ho evidentně někde nechal. Tak jsem se šel projít po okolí, že na něj třeba narazím.

Víte kde jsem ho nechal? U spotu na rohu betonové zídky, kde jsem si byl zaskákat.

---

Nědělní výlet na Palgosan

Skončil jsem autobusovém depu. Lezl na kopec. Zjistil že Korejský mapy kecaj. Lezl na kopec už radši rychleji. Bavil se na vrcholu s jinými cizinci….“And where are you from?….Czech Republic….Tak to můžem mluvit Česky“. Nestíhal se vrátit zpět. Padá tma. Češi mě zachraňují a berou autem. Ztratil jsem klíče od dormu.

Je tu celkem dost sucho, písečné podloží, ohromné množství balvanů. Daří se tu tedy hodně borovicím, které jsou v podstatě všude. Celkem mi to připomíná scénu z prvního dílu Hobita kdy na konci filmu hlavní hrdinové utíkají z kopce před „vrky“ (ano, fakt je to napsaný správně) a proplétají se lesem borovic.

Podle fotek by jste asi řekli že je to jak u nás, když před třemi lety byly ohromná vedra a strašné sucho. Tady je však nepatrný rozdíl…. Mrzne tu až praští.

Bonus na závěr

Jelikož svět musí být v rovnováze, tak i hezké fotky musí být zákonitě kompenzovány! …

Bylo mi řečeno, že v KoreJi se opravdu nemusím bát že v bych nenarazil na WC. A je to opravdu tak, jsou úplně všude. I uprostřed lesa.

---

Infiltrace do místních kruhů

Minulý týden jsem si tu udělal kámoše, když jsme se dvěma místními zakecal workoutovém hřišti. Ujal jsem totiž role instruktora a vysvětlil jim jak na techniku muscle-up. Nebo spíše bych měl napsat gymnastické sklopky. Pak jsme si povídali ještě dobrou hodinu a dokonce mě doprovodili na kolej. Jeden z nich ale leze, což je teda fakt super náhoda. Myslel jsem si že budu muset složitě googlit kam můžu zajít na boulder abych z toho nevypadl, a ono to přišlo úplně samo. Takže mě vezmou s sebou.

Bylo to super, boulder nebyl stavěn moc do výšky, ale i tak se na něm dalo vyřádit pořádně. Dokonce je i hned vedle kampusu a ze prosklené stěny je vidět přímo na hlavní bránu školy a central park.

https://www.instagram.com/p/CcTBAdPAbVL/

Pak jsme šli všichni společně na véču. Vzali mě do místní Čínské restaurace kam rádi chodí.

Místní Lidlové

Objevuji místní markety, a můj bojový úkol je sehnat chleba a plato toaleťáků co jsem viděl u spolucestovníků, protože by to mělo být naprosto nesrovnatelně levnější než to co je v obchůdku pod kolejemi. Btw. Sehnat chleba je tu fakt hodně velký challenge. Něco o tom trochu vypovídá trochu konverzace s čechem kterého jsem potkal na nedělním výletě jak jsem psal v předchozím příspěvku.
Říkal ať se klidně ptám na rady, tipy, bo tu žije dlouhodoběji, tak rád poradí. Moje první otázka byla právě kde sehnat chleba. Začal se samozřejmě nahned hrozně smát. Né ale proto, že by mu ta otázka připadala vtipná, nýbrchť přesně proto, že měl naprosto stejné smýšlení a byla to ta nejvíc trefná otázka co jsem mohl říct. Vzápětí vytáhl z batohu kousek chleba a dal mi ochutnat. Jeho vlastního chleba, pořídil si totiž kvůli tomu domácí pekárnu. Takže toto asi vypovídá naprosto nejvíce o tom jak „dostupné“ je zde pečivo evropského typu a o tom jak strašně důležitá a vlastně samozřejmá je to pro nás evropany věc aniž bychom si to uvědomovali.
Dobře tedy, zpět k meritu věci. Do E-martu jsem ale domácí pekárnu koupit kupodivu nešel. Samozřejmě jenom proto, že pravděpodobně bych ji nenacpal zpět do letadla a musel bych ji tu nechat. Musel jsem se tedy spokojit s poměrně předraženým pečivem, které ale celkem obstojně připomínalo to naše.
Krom toho jsem ovšem narazil na tento skvost.

Že by místní Korejská mňamka? Jakýsi zákusek? Připomíná mi to takové ty sladké věci z poutě. Že by marcipán možná? Nebo ještě něco jiného?  Svojí zvědavosti nedokáži vzdorovat, jdu si to koupit! Popis chutě vezmu jaksi obšírněji. Představme si na chvíli, že jsem se po studiích rozhodl stát distributorem a začnu vyvážet korejské produkty do Česka. Bude tedy určitě potřeba přijít s nějakým vystihujícím genitálním názvem! Vůbec nad tím přemýšlet nemusím a vypálím ho rovnou z fleku! Jmenovalo by se to:

Rýžová pochoutka!

Nevím jestli jste téhož názoru, já jsem však nabyl dojmu, že jakmile je něco pojmenováno jako „pochoutka“ tak se můžete klíďo vsadit, že to bude pěkně hnusný.
Jestli se tu mezi vámi čtenáři najde hloubavý myslitel, který kromě nekonečností vesmíru a přemýšlí i nad tím co by se asi stalo, kdybyste: rozemleli rýži, obarvili ji podle barvy duhy a pak jí slisovali k sobě, rád mu udělám radost přivezu mu v červenci odpověď. Stačí mi jen napsat na messenger nebo instagram.😉😄

Výlet do parku

Je neděle, volný den. Venku je pod mrakem, zima a „hnusně“. Což je super, beru tedy Filipa, bereme foťáky a vyrážíme na výlet do nedalekého Dalseong parku.
Ne, to nebyl sarkasmus, opravdu jsme šli ven právě proto, že pršelo. Zatím jsme tu totiž zažili jenom sucho a mráz společně se sluníčkem. Tak teď alespoň uvidíme místní prostředí trošku jinak.

Už v autobuse si všímáme, že nad námi je jakási zvláštní dráha. Nadzemní metro, jak zjišťujeme později.

Naše kroky poté vedou dále do parku.

Jedná se vlastně o vršek, v minulosti evidentně sloužil jako hradiště/ opevnění. Dnes je to park se zoo a s pár tradičními budovami.

U boční části parku, hned pod chrámem je tato socha. Nevím jestli to byl záměr ji postavit zrovna takto, ale celkem se mi líbí představa jak káže městu.

Obecně mě fascinuje ten kontrast.

Cesta zpět by byla z hlediska logistiky nejrozumnější tím stejným autobusem, kterým jsme přijeli. My však máme to štěstí, že pravidlům logistiky nepodléháme.
Volíme tedy dvojnásobně delší trasu, ale zato s nadzemní metrem!

https://www.instagram.com/p/Ccby_gfFFQ4/

Následuje přestup z nadzemní linky do linky podzemní a dále vystupujeme přímo u místního marketu.

Kampus

Je podvečer, sedím v dormu a projíždím nové potenciálně použitelné featury tohoto blogu.
V předchozích dnech byla venku celkem zima. A taky zataženo.
Odhaduji to na stratus-cummulus.
Dnes se však mraky transformují, jsou temnější, a sem tam i nějaká ta kapka ukápne. Jojo, nimbo-stratus asi.
Hrabu se tedy v klidu ve svých věcech v dormu, když v tom… obloha se začíná roztahovat. Na mokrou silnici před dormem dopadá sluneční svit, který posilněn mokrým kontrastem přidává do scenérií úplně nový rozměr.

Není času nazbyt! Ihned beru foťák a vyrážím zdokumentovat kampus.

Daegu je vlastně město ze všech stran obklopeno horami. Z hlavní ulice u severní brány mohu vidět i Palgosan. Málem bych si ho i ani nevšimnul, nový sníh na vršcích splývá s mraky.

Room(mate)

Došlo mi, že jsem dříve podrobněji neukázal svůj „basecamp“ co teď mám na semestr. Tento příspěvek je tedy psán dost retrospektivně. Teda né že bych neměl zpoždění několik týdnů samozřejmě.

Jak už jsem psal dříve pár kapitol zpět, jsem s tím fakt spoko. Je to mnohem větší než to karanténní ubytování. Máme 3 místnosti: hlavní, chodbu a dokonce koupelnu. Vlastní koupelnu jsem fakt nečekal.

Celkově tedy cca 5,5m na 3,5m. Nějakých 20m čtverečních. Také se chci pochlubit s pár vylepšeními které jsem udělal. Do koupelny jsem si koupil přísavkové věšáky a umístil jsem je za roh sprchového koutu, směrem k umyvadlu. Což si myslím, že je opravdu hrozně geniální!

Jednak máme kam si s Arnoldsem pověsit ručník, a kromě toho to má ještě druhou featuru!
Můžu přitáhnout do koupelny věci, pověsím si je na věšák a nemusím se vůbec bát, že je při sprchování pocákám. A to se fakt vyplatí!

Můžete si navíc povšimnout věšáku umístěným téměř pod stropem. Ten je zde speciálně pro pověšení velké osušky, tak aby se mi neválela koncem po zemi.

Další vylepšení je umístěno přímo u hlavního místa pokoje, a to stolku. Možná jste si ho už všimli na první fotce.

Ano, externí, improvizovaná „polička“ na oblečení. Dokonce se mi ji povedlo udělat opravdu bytelně, dvoje kalhoty, se zrcadlovkovou brašnou už ustála bez problémů, a to už něco je. Nemůžu si ji vynachválit. Pokud by vás zajímalo jak taková to levitace funguje, tak vám dám hint, že v tom má prsty ta druhá béžová levitující věc na levé straně po poličkami.

Okna jsou dvojitá a ještě je před nimi síť proti komárům. Což může být věc nad zlato, a asi i evidentně bude podle toho co říkal 이선우. Btw. to jsou pěkná jména viďte?
No dobře, Sonu, ten Korejský kamarád jak s ním chodím lézt.

Příchozí

Nakonec mi po 14-dnech přijíždí můj roommate. Jmenuje se Arnolds a je z Lotyšska.
Jsem na něj zvědavý a opravdu nevím co čekat.
Velice rychle se však ukázalo, že Arnolds je super týpek a já jsem získal neskutečného parťáka. Je dost zcestovalý, správně „střelený“ a má řekl bych tokavý ten „nic neni impossible přístup“. Takže je jasné, že zážitků bude asi spousty a moje komfortní zóna si vezme během tohodle pobytu dovolenou.

S Arnoldsem a jeho buddy jsme hned druhý den zašli na místní Korejské známé jídlo Jimdak. Kdo je Arnolds a kdo Korejský buddy asi prozrazovat nemusím. Arnoldse si fakt zapamatujte, v tomhle přípěhu je to důležitá postava.
Jak můžete vidět dokonce jsme si to dali v autentickém Korejském stylu.

…Což je fakt hroznej nesmysl, je to strašně nepohodlný. Takže fotku máme, a teď si jdem sednout normálně…

Jeju! Jak to vzniklo?

Je pryč! Ani kousek nezbyl!
Ano, je to nepříjemné, ale je to tak…došla všechna hořká čokoláda.

A bez té já nejedu. Jsem nucen se vydat na cestu do Emartu. Doplňuji zásoby. Přitom žasnu nad neobyčejnou odlišností obyčejného supermarketu. Akvária s živými obrovskými kraby nevyjímaje.

Cestou zpět se kochám okolím a všímám si že začínají kvést stromy. Vypadá to že brzy příjde období sakur.
Nojo! Už tak brzy! To abych nepromeškal se podívat na nejznámější místa, ke kterým sakury neodmyslitelně patří.

Po příchodu na dorm sděluji svoje dojmy Arnoldsovy (roommate), který se mi dříve zmiňoval o nějakém „sakura kalendáři“. Společně googlíme a sestavuji plán, který by bylo fajn následovat. Sakury totiž nejdříve začínají kvést v jižní části Koreji a poté se tento „trend“ posouvá na sever.
Nejspíše to bude nejlepší období na fotky, je tedy třeba toho pořádně využít! Nejjižněji se nachází ostrov Jeju, kam se chci každopádně podívat.
A jestli tam chci vidět kvetoucí sakury, tak to znamená jet teď!
Plán je tedy obecně následující:
25.3.-27.3. Jeju
1.4.-3.4 Busan+Gwangju/Gyeongju
8.4.-10.4. Seoul

Arnolds má víkendy už zabrané, má jakýsi intership. Píši tedy do skupiny zahraničních studentů, že scháním trhlého spolucestovníka.
Dávám se tedy dohromady s Pauliusem z Litvy. A dokonce má s sebou spacák!

V pátek 6:40 nasedáme do letadla a letí se!

Úkol, č. 1. je najít sakury… misssion failed, ještě nerozkvetly.
Ale je to na hraně. Tak třeba v pondělí. Následně se přesouváme do města Seogwipo na druhé části ostrova. Dáváme si věci do hotelu a jdeme prozkoumat okolí. Původně mělo dnes celý den pršet, ale předpověď se přesunula do pozdějších hodin, tak máme poměrně dost času na průzkum.

Hned za městem, byl takovýhle úžasný vodopád. Nebo bych měl možná spíš napsat před městem, řeka nejdříve protekla skze město, potom k vodpádu a pak rovnou do moře.

https://www.instagram.com/p/Cc7_dxll_Qt/

Následně se jdeme projít po pobřeží

Postřeho bonus:

Druhý den

Druhý den se jedeme podívat kousek na zapadní část města, kde by měl být další vodopád.

Že by nakonec ten obchod předtím od té původní kultury nebyl tak daleko?

Loučíme se s vodopádem a jedeme si do hotelu pro zbytek věcí.

Poté se přesouváme na východ ostrova. Je tam takový velký útes trčící z moře, na který se chceme podívat. Poté je v plánu se přesonout na ostrov Udo. Podle jakési aplikace jsme našli, že by tam měli být totiž dobrá místa na stanování.
Ano, přesně tak, mám s sebou stan!

Ukazuje se , že zmíněný útes, je vlastně hora s kráterem. Na fotkách teď z boku vidět není, ale nebojte, v celé své kráse bude vidět zítra!😉😄

Po slezení hory zjišťujeme, že již nestíháme poslední trajekt na ostrov Udo a budeme se muset „ubytovat“ jinde. Kde však, to nevíme. Volíme tedy strategii po vzoru třetí epizody filmu „muži v černém“, a jdem si dát „koláč“.
Ovšem v mataforickém pojetí, neboť v našem případě se jedná o večeři.

Nemám tolik hlad tak se servírky/kuchařky projistotu ptám jak je velká ta porce, jestli to spíš nedáme s Paulusem na půlku.Prý nic obrovskýho, „standart size“. Tak jó, je to jen za 8000 wonů, to asi tak velký nebude a můžem si každý dát vlastní.
….. Samozřejmě, že to bylo extra obrovský a ani jeden jsme to nezvládli dojíst.

Najedení, posilněni soju s pivem se následně vydáváme hledat místo na spaní. Kdo by řekl, že to bude taková legrace.

Našli jsme jedno naprosto ultra úžasné místo, tráva posekaná, ze tří stran keře, takže krásné bezvětří! Dokonce se tu i nějaký velký kámen válí. Skoro jak nějaká deska to vypadá.
Paulius se po chvíli vrací s tím, že to neni obyčejný kámen, ale monument, historická deska věnována padlým (asi během Korejské války). Ačkoliv to nebyl hrob, ale jen kámen, Paulius jasně deklaroval že tam spát nehodlá.

Přesouváme se tedy dále a nakonec to zapichujeme uprostřed cestičky co vede podél pláže. Ačkoliv není úplně easy zajistit kolíky, místo nevypadá zas tak špatně.
Poté co jsem musel během jedné hodiny 4x vylézt a znovu zapíchat vytrhané kolíky, zjišťujeme že to možná nebyl nejlepší nápad.
Ukázalo se, že toto místo bylo totiž „fucking windy“, abych citoval Pauliuse.

Naštěstí si poté vzpomínám, že stan má ještě další pomocné featury pro tyto případy. Přivazuji všechno co se dá, natahuji šňůry co nejdál od stanu a doufám že nikdo v noci nepůjde kolem. Resp. po cestě, a pak kolem stanu přímo do trávy přes šňůru.
Naštěstí to zafungovalo a celkem jsme se vyspali.

Den třetí

Ráno se probouzíme a přímo z našeho „okna hotelu“ nás čeká tato scenérie.

https://www.instagram.com/p/Cc7Q-1pAqYh/

Kocháme se výhledy, procházíme po pláži, dáváme si snídani.
Koupili jsme si ji totiž v místním plážovém automatu.
Ano, přesně tak! Ale tak asi to zase tolik nepřekvapí. To přeci každý ví, že Korea je vyvinutá země technologií a automatizace.

Vyměňámi 3 pomeranče v pytlíků za 3000 wonů a vracíme se do městečka koupit sváču na odpo a najít zastávku.

Nasedáme na bus a jedeme k úpatí Hallasanu. Nejvyšší hory Jeju a vlastně i celé Koreji. Po příjezdu vidíme spoustu restaurací, ohromné parkoviště, různé další budovy a bránu.
Ano, bránu. S turnikety. Okey, asi musíme zaplatit za to, abychom mohli vylézt na kopec. Tak to je už teda celkem ujetej level turismu, ale dobře.
Jdem si tedy koupit vstupenky a dozvídáme se, že prý jdeme pozdě. Je totiž 12:45 a ve 12:30 zavřeli bránu a nikoho už prý nahoru nepustí.
Jako vážně?
Náš plán byl vylézt na kopec, tam někde přespat a pak slézt dolů druhý den. Je to totiž celkem štreka a to převýšení je celkem velký tak by to asi nebylo od věci si to rozdělit do dvou dní.

Prý ale „Obsojo“ a „Anijong“, a byli celkem důrazný. Ledaže bychom se to pokusili obejít přes kus lesa. To však Paulius důrazně odmítnul.
Měníme tedy plány a vyrážíme do hlavního města se stejnojmeným názvem jako ostrov samotný, tedy Jeju.
V autobuse kupuji ubytování na booking.com. Vybral jsem „Royal hotel“. Jsem tedy na to zvědavý.

Při příjezdopříchodu k hotelu se děsíme toho jak to zvenku vypadá. Uff, naštěstí jsme se o budovu minuli. Ten náš vypadá zvenku naštěstí v pohodě.

Teda, ano, napsal jsem zvenku. Po pár minutách uvnitř mi Paulius vytýká, že jsem možná nemusel kupovat úplně to nejlevnější. Vnitřek je postaven v komunisticky „honosném“ stylu a hned na boku hlavního sálu se nachází „“
něco co vypadá jako jakýsi „bordelkoutek“.
Hraje odtamtud hlasitá divná hudba, vychází červené světlo a potácí se odtamtud divná individua.
Na recepci stojí týpek, který vypadá podle oblečení spíše jako údržbář, angličtina samozřejmě „obsojo“ a i Korejsky mluví celkem divně. Táhne to z něj tak možná proto.
Vzápětí však přichází paní, která je v normálním stavu a dává nám klíčky od pokoje.
Na pokoj přicházíme v 14:55 tedy pět minut před officiálním „check-inem“. Uvnitř je akorát korejec, který bere povlečení. Pomocí znakové řeči jsme vyrozuměli že si tam můžeme nechat věci, ale že to bude připravené až za hodinu.
Dobře, nám to neva, stejně jsme chtěli jít do města. Brodíme se tedy městem, Mají tam pěkný park, hezký kostel.

V kostele evidentně probíhá mše. Otevíráme tedy dveře a vklouzáváme dovnitř. Zjišťujeme však že jsme asi měli použít postranní dveře. Sedíme cca deset minut, posloucháme Korejskou mši a přijde nám trochu nevhodné se sbalit a zase na sebe strhnout veškerou pozornost. Paulius přemýšlí jestli nepočkat do konce.
Na boku však udělá rambajs, využíváme okamžiku a mizíme.

Přesouváme se do dalších částí města, procházíme parky, komplexem s chrámy.

Následně zakončujeme naši tůru v místním vyhlášeném tradičním marketu, kam se jdeme najíst. A to výborně.

https://www.instagram.com/p/Cc7Ss3Wg_mf/

Po návratu do našeho „královského hotelu“, zjišťujeme že nejdou zavřít dveře od koupelny, kohoutek je jaksi atipycký a teplé vodě se nechce přitéct. Paulius se tedy umyl ve studené, mě v půlce nakonec přitekla. Paulius to hodnotí slovy „fuck, i will never more buy anything what is named Royal“. Ale máme s toho srandu a je nám to vlastně jedno.

Výstup na Hallasan, 2. pokus

Vstáváme v 6 ráno. tentokrát už to nechceme podcenit. Dnes večer odlétáme zpět do Daegu tak se taky musíme vrátit z Hallasanu nějak rozumně.

Hallasan má však dvě možné trasy na vrchol a tentokrát začínáme u druhého vstupu. Samozřejmě zase turniket.
Tasíme peněženku a ptáme se okýnka kolik za to chtěj.
„Máte registraci?“ zní neočekávaná odpověď.

What?! Jako vážně? Měl jsem udělat registraci abych mohl jít na kopec?!
V ten moment jsem byl přiznám se, opravdu nervózní že se na ten kopec nedostaneme. Skutečnost, že kolem nás procházejí Korejci, kteří toto už mají moc nepřidává.
Naštěstí nám ale ukazují nějaké stránky. Z mého mobilu to nejde, na konci každého ze tří pokusů mi to vyhodilo error. Pauliusovy se to však podařilo, a registruje nás oba. Další peníze u okýnka nechtějí. Procházíme tedy úspěšně turnikety!

Podél celé cesty je vybudována jakási jednokolejná trať, resp. kolej s ozubeným železným řemenem. Odhaduji že to je dráha pro zásobování.
Máme štěstí! Přijíždí vláček!

https://www.instagram.com/p/Cc7UXTdA3yW/

Wau! A dokonce to není jen pro věci, ale dokonce i pro lidi.
Připomnělo mi to trošku kultovní film Jurský Park. Tam také lidé projížděli jakýmsi vláčkem skrz džungli ostrova, kde během jízdy pozorovali dinosaury.
Akorát ti Dinosauři jsme teď my.

Během cesty děláme zastávku na sváču. Od kolemjdoucích Korejců se však dozvídáme, že by jsme fakt měli být „in hurry“, protože musíme projít přes Samgakbong Shelter do 12:30.
Přichází další „What?! jako vážně?!“. Ale jo je to tak. Tento Shelter je bod zhruba uprostřed cesty na vrchol.

Paulius je nervózní abychom to stihli a mění přístup:
Jeho tempo je vražedné.
Jeho revírem je dnes hora Hallasan.
Jeho protivníci jsou schody, sníh na cestě a registrační vymahači.
Jeho úkolem je skrývat naši nebezpečnost.

Po chvíli nám dochází, že už do toho kopce asi běžet nemusíme, že to zvládneme i chůzí a nesundáme se při tom.

Ve 12:10 přicházíme k Samgakbong Shelteru. Zvládli jsme to.
Dáváme sváču. Korejec sedící vedle se nás ptá odkud jsme a chvíli s námi klábosí. Dokonce nám dává pro každého jakousi věc v pytlíku.
Prý tradiční „koláček“ z Jeju.

Je to jakási asi zdravá lepkavá hmota s trochou čokolády uvnitř. A po všech stranách jsou do ní nasázeny fazole. Chuť dost specifiká.
Povídám že je to tasty, (korejec stál opodál, tak to bylo částečně ze slušnosti). Paulius se však začal smát.

Cesta pokračuje dál. (Btw. ten koláček fakt tak špatnej nebyl, je to jen prostě dost jiný než by jste čekali. Rozhodně mnohem lepší než „rýžová pochoutka“)

Tady už začíná cesta stoupat k nebesům. Začínají se nad námi slétat havrani. Ne, nebojte to nebyla temná metafora. Jsou tu fakt všude. Takový havraní ostrov.

Dokonce jsme i objevili tu „portable water“ co byla značená na mapě. Ovšem na úplně jiném místě… Fakt hrozný s těma jejich mapama…. splést se takhle o minimálně o 2 km.

Paulius upozorňuje, že nemáme mačky. „mačky? Na co mačky? To je zbytečný!“.
„Korean people have it“.
„Hej, fakt že jo“.
No nic, pokračujeme dále.

Už i chápeme na co měli Korejci mačky. Překvapuje nás ta otevřenost lidí které potkáváme. Často nás zastaví a, ptají se odkud jsme. Popřejí nám dobrou cestu.
Brodíme se sněhem, který se válí po cestě a jsme fakt rádi, že je hned vedle zábradlí. V ruce mám foťák tak musím být opatrný. Když v tom mi podkluzují podrážky, padám, reflexy fungují, jakýmsi „movem“ to částečně zachraňuji a tvářím se že jakoby nic.
Protijdoucí starší Korejka to všechno vidí, a naprosto brutálně se mi nahlas začala smát, že to slyšel i Paulius co byl za rohem. Láme se v kolenech a pak na mě ukazuje prstem a sděluje to jejím kamarádkám/rodinným příslušníkům co vtipného teď viděla. Fakt mě pobavila.

Už se blíží vrchol!

A jsme tu! Trochu Václavák.

Paulius celý nadšený, že prý potřebuje něco v batohu.
Zjišťuji, že se celou dobu tahám s Litevským erbem.

Ale stálo to za to! Výhledy nádherné. A i z těch krkavců jsem nadšený.

Po deseti minutách se ozývá jakési hlášení. Ano, hlášení. Opodál, směrem naší chůze podél druhé(návratové) trasy je budka. V ní Korejec, a hlásící něco přes jakýsi megafon. Vedle stojí cedule, že poslední čas na sestup je ve 14:00.

Co?? Ježiš to snad neni možný! Jsou snad moje máma, aby mě říkali jestli a kdy můžu/ nemůžu jít na kopec/ z kopce?! To je snad můj problém, jestli půjdu dolů za tmy nebo za světla. Koneckonců zrovna já jsem na ty noční návraty celkem expert. Být na vrcholku je při nejlepší během západu slunce taky že jo.

Bohužel 14:00 je přesně za pět minut, děláme tedy posledních pár fotek a procházíme branou. Upřímně jsem se celkem fakt bál toho, že by byli schopný říct v 14:05 „obsojo, vraťte se stranou kterou jste přišli“.

Nakonec ale ještě tak 10 minut po nás ještě lidé procházejí, během doby co fotím Pauliuse s vlajkou a dáváme si sváču.

https://www.instagram.com/p/Cc7bQp-goto/

Vracíme se do „Royal hotelu“, kde si vyzvedáváme věci a jdeme někam na véču. Náhodně vybíráme restaurace, kde posléze zjišťujem že je v Kanadském stylu.
Tedy vlajky, obrázky, různé dekorativní předměty až suvenýry, ale to hlavní…normální jídlo v západním stylu.
Obsluhuje nás Korejská servírka s tak dobrou angličtinou, že nás to neskutečně šokovalo.
Opravdu jsem byl zaskočen a chvíli mi trvalo než jsem se přepnul z toho pro-Korejského basic módu skoro až „angličtiny infinitivů“ do té normální angličtiny.
Kromě jídla s námi i normálně klábosí. Nakonec to není jen nějaká servírka, je to její restaurace ale dneska dělá obsluhu.
Žila 7 let v Austrálii, 7 let v Kanadě a pak se přesunula na Jeju za rodiči. Ti tedy nejsou z Jeju, ale přesunuli se sem na důchod, tak jim chce být nablízku aby jim mohla pomoc když je potřeba.

Dal jsem si „Fish and Chips“. A musím vám říct, že jsem si uvědomil jak strašně moc mi chybí naše brambory a normální slané jídlo.

Závěr

Abych to závěrem shrnul, Jeju je super, moc jsme si to užili. Ale asi je dobré dát nějaká doporučení.
Za prvé: jet na Jeju v období sakur jako my, to je úplná blbost. Jeju není o sakurách, ale úplně o něčem jiném. Je Džungli, o té tropické ostrovní atmosféře.
Obecně jsem tu totiž narazil na skutečnost, které jsem si všimnul v pevninské Koreji, ale nějak jsem doufal že tady to tolik neplatí. Bohužel platilo.
Z evropy jsme totiž zvyklí na to že v létě je slunečno, vedro a povětšinou sucho.
Zatímco tady mají studené, slunečné a suché zimy a v létě je prý často pod mrakem, hrozný vedro a vysoká vlkost.
Což znamená, že v evropských končinách bude příroda kolem vás v jarních měsících neuvěřitelně svěží, plná vláhy a života. Zatímco tady v Koreji je to přesně to období, kdy příroda půl roku střádala na vláhu, je trochu polomrtvá a žíznivě čeká, kdy už konečně nějaký ten déšť přijde.
Pro mě jakožto fotografa a pro většinu z vás jakožto „kochače“ to znamená, že teď příroda postrádá kontrast, saturaci, je tu prašno a neukáže vám svůj úplný „potenciál krásy“.

Pokud by jste se sem chtěli podívat přijeďte cca začátkem října. Počasí už nebude tak nesnesitelně vedrové a vlhké a příroda bude pravděpodobně napumpovaná a nejvíc „fresh“. Když se pak hned potom přesunete do pevninské Koreji, pravděpodobně tam bude podzim hrát všemi barvami.

Noční výlet

Je podvečer, úterý. Včera jsem se vrátil z ostrova Jeju. Mám teď po škole, sedím venku na lavičce, kochám se výhledy do kampusu a sluním se na sluníčku. Původně jsem si myslel že budu na Dormu projíždět foťákové fotky z výletu, ale Arnolds tam spí tak jsem ho nechtěl rušit.

Arnolds mi píše, že je už vzhůru a jestli se nechci jít projít městem. Zní to fajn, takže jasan, jsem pro.
Vyrážíme na prochajdu městem. Všude kvetou sakury, spolu s nimi potkáváme i návaly selfíčkujících Korejců a Korejek.

Obecně mě celkem překvapuje, že zde naprosto většinově vládnou mobilní telefony. Zrcadlovku/bezzrcadlovku vidím málokdy. Přitom se Korejci fotí úplně všude a vždycky těch fotek udělají bambilión.
Stejně tak mě překvapuje že naprostá většina z nich nepřišla na základní fotografické fígle. Přitom by kolikrát stačilo tak málo, aby to vypadalo líp.

U řeky tu mají úžasnou álej. Je podsvícená a mění barvy.

Přecházíme most a dostáváme se do čtvrti s mrakodrapy. Zde následuje část příběhu, kterou si nechám pro zvláštní příležitosti a dovolím si ji přeskočit.

Každopádně…jakýmsi magickým způsobem se nám povedlo se dostat na heliport mrakodrapu.

Asi je poznat, že jsme se tam vyblbnuli pořádně.
Cestou zpět se vracíme skrz již dříve zmíněnou růžovou álej a pořizujeme pár dalších fotek.

Úterní outside ateliér

Období sakur/cherry blossoms je v plném proudu! Pravidelně vyrážím na „fotografický lov“, protože vím že jejich čas je omezen.
Vyrážím k nejbližšímu stromu, obcházím ze všech stran a analyzuji ze kterého úhlu to vypadá nejlépe. V přímém tvrdém protisvětle anebo když světlo dopadá přímo shora okolo poledních hodin. K mému údivu se tedy ukazuje že nejlepší čas na focení lidí pod stromy je okolo 11 hodiny dopolední.
Procházím kampus a hledám dobrá místa pro focení.

Přičemž náhodou potkávám Arnoldsova buddyho. Beru si ho stranou a nechávám ho kvůli fotce vylézt na zídku, abych sakury dostal do pozadí.

Byl tam jak pěst na oko, a vůbec se mu tam nechtělo, ale nakonec si dal říct.
Musím říct, že mě to baví takto dostávat lidi z komfortní zóny, a nechat je udělat něco do čeho se jim z počátku nechtělo, protože to vypadá divně.

Přímo v kampuse máme takovouhle úžasnou álej. Procházím jí skrz naskrz všemi směry a hledám vhodné kompozice. Mám ji! Chybí mi však medel/modela. To však vůbec neva, to já si umím zařídit.

Za 3 minuty už mi pod stromy pózují 2 náhodné Korejky.

Pokračuji dále směrem do central parku, kde objevuji ještě lepší místo.

Popularita stoupá a přecházím na sériovou výrobu, přičemž se mi před objektivem vystřídá spoustu dalších Korejců a dokonce dorazil i Arnolds.

Páteční procházka

Tentokrát už nemusím lovit náhodné kolemjdoucí! Při páteční fotoprocházce kolem kampusu se ke mně připojila Victoryia, kámoška z Lotyška. Teda pardon, vlastně z Uzbekistánu. Tedy né tak úplně, kořeny má vlastně z Koreji.
A aby to nebylo málo komplikované, její rodiče jsou momentálně taky v Koreji za prací ačkoliv jsou z Uzbekistánu. Přičemž Victoria studuje v Lotyšku na té samé škole, co Arnolds. Někdy je to opravdu vtipné jak osudy mohou být spletité.
Z počátku sice dělá jak se stydí, ale nakonec se projeví jako plnohodnotná modelka.

Victoryia vyráží na pohovor na intership a já se vracím zpět na dorm. Beru to obloukem přes most a sakurovou álej, kde jsem byl zase na chvíli paparazzi. Nenápadně jsem udělal pár fotek náhodných kolemodpočívajících, kteří stejně jako já přišli nasát atmosféru rozkvetlých stromů.

Nedělení výlet po Daegu

Jojo, Jirkovy to prostě nedá a foťák má k sobě téměř přirostlý. Předchozí dny jsem nabídl Filipovy, že ho můžu vyfotit. Filip se toho chytá hned ráno jdeme všichni společně i s Arnoldsem k ověřené aleji.
Děláme pár fotek. Filip je však před foťákem příliš kontrolovaný.
Takhle ale já nepracuji, já se snažím zachytit přirozenost a tu v póze nechytíte.

Po chvíli se ukazuje že vzít si Arnoldse na pomoc byl vskutku mimořádně geniální tah!
Dávám mu bojový úkol: Stát se „distractorem“!
Což plní opravdu na jedničku. Plně projevuje svůj potenciál, vyvádí Filipa z míry neuvěřitelně elegantními způsoby, přičemž si pořád zachovává svojí důstojnost.
Kromě inženýrství v oblastní kanalizací a vzduchotechniky se totiž o víkendech proměňuje na profesionálního Lotyšského animátora, takže jsem zvolit lépe nemohl.

Nakonec dokonce přichází s nápadem jak vylepšit dynamiku fotografie. Mizí a po chvíli se vrací s hromadou sakurových lístků, kterou po návratu ze zálohy bez varování zasypává Filipa.

Vzhledem k velkému úspěchu si poté role obracejí, a Filip se stává lístkoházečem.

Prochází kolem nás mladá slečna evropského typu s malou cácorkou. Arnolds detekovává svůj rodný jazyk a dává se s ní do řeči. Chvíli s ní klábosí a pak jí přivádí doprostřed silnice.

Discoverování východního říčního toku

Po obědě si balím věci do svého obřího batůžku od CabinZero a chystám se vyrazit. Arnolds vychází z koupelny a zavírá za sebou dveře.
Po chvíli zjišťujeme, že je asi zavřel na delší dobu neurčitou.
Evidentně zaskočil zamykací mechanismus(jiný než na který jsme zvyklí v čechách) a dveře se zablokovali.
Chvíli se s Arnoldsem pokoušíme s dveřmi něco udělat. Nemáme však u sebe nic co by se dalo využít, pokusy tedy končí bez úspěchu.
Arnolds má trochu obavy aby jsme to nerozbili ještě víc než to je, tak jdeme poprosit na vrátnici, jestli by nám s tím někdo nepomohl.
Údržbář v neděli „obsojo“, takže se tam musíme stavit zítra.

Vyrážím na prochajdu řece nedaleko od kampusu. Nejdu naslepo, mám tip. Ve čtvrtek nás totiž centrálně nabrali do autobusu a dovezli na imigrační úřad na kraji Daegu. Při jízdě jsme přejížděli most, přes řeku, kde jsem si všiml parku na „náplavce“ a Korejského chrámu. Procházím tedy skrz další aleje a mám zamířeno do končin které jsem si předtím označil v mapách.

Kromě sakur začínají kvést i tyto „keřostromky“.

Zde je taková fotografická vsuvka. Když jsem lva fotil, tak jsem byl uchvácen především světlem. Je to totiž ideální příklad fotografie, která bude vypadat fakt dobře v černobíle variantě. Silné, vcelku pořád ještě tvrdé, boční světlo dopadající na vrásčitou sochu lva, které naplno odhaluje jeho strukturu. Dojem navíc umocňují tvrdé žulové schody s podstavcem a terasou.

Procházím kolem chrámu, který jsem tehdy zahlédl z mostu. Stmívá se a já to beru cestou zpět po místní „náplavce“. V zelené části pod chrámem je v trávě dokonce zakolíkováno několik stanů.

Už je tma, moje cesta je dále směrem podle břehu, ale moji pozornost upoutává tento most a musím se tam jít podívat. Ty vodící linie mě na něm hrozně baví.

Pokračuji dál. Jdu na kraj cesty abych nepřekážel, sundavám svůj megabatoh a schovávám foťák, protože už mi začíná být zima a chytám se zpět na dorm. V tom za sebou však slyším hlas. Korejskou angličtinu. Mluví na mě.
Viděl mě, jak jsem před chvílí fotil skupiny Korejců pod lampou se sakurami.
Je taky hobby fotograf, tak se dáváme do řeči.
Probíráme všechno možné, je celkem sranda. Nakonec s ním pokračuji dále podle břehu a foťák vracím zpět do hry.

Procházíme skrz tento stylový most pro pěší na druhou stranu řeky. Je tam totiž další nasvícená alej stromů a prý je to fakt pěkné. Uprostřed mostu je kavárna s restaurací. Což je fakt hustý, to se jen tak nevidí.

Můj nový kámoš 박 태건 je o 2 roky starší než já. Jeho job je asistent profesora na jedné místní collage v oboru mechanical engineering. Učí mě nová korejská slova a fráze. Třeba 예쁘다 „Jeppda“. To prý řeknete holce, když je hezká. Po chvíli zkoušení správné výslovnosti povídám „let`s try it!“ a se slovy „예쁘다“ se otáčím za první Korejkou.
Můj nový kámoš mě rychle bere pod ramenem a táhne mě odtamtud. Tohle nečekal, neví co má dělat. Směje se, ale zároveň se v něm perou Korejské pudy a snaží se mě vysvětlit, že tohle tu prý v Koreji dělat nemůžu.
Já se mezitím děsně bavím jak je nervózní.
Pokračujeme dále a rozebíráme všelijaké mezikulturní zajímavosti.

Přecházíme další most na druhou stranu. Má tam na parkovišti auto, tak mě nabízí že mě hodí ke škole. Takže naprostej luxus.
Fakt mě tohle náhodné setkání udělalo radost. Je fakt neuvěřitelný jak je každý den něčím nový a člověk nikdy neví koho další potká.

Hodil mě přímo k North-gate, kde se jdu pro véču do „Mum´s touch“. To je tady místní síť fastfoodů, které tedy mě osobně jsou sympatičtější než mekáč a KFC. Možná proto, že jejich hranolky je asi nejbližší obecně koupitelná věc podobající se bramborám. Ale název mají pěkný viďte? 😆

Beru si véču domů. Mám konečně něco bramborovitého takže jsem s tím celkem spoko. Jsem celý upatlaný a zjišťuji že musím projít celým dormem abych si umyl ruce. Taky mi i dochází že se budu moci osprchovat až nám někdo odzamkne ty dveře do koupelny.

Jen růžová to může být

Je úterý. Začínám si všímat, že sakury začínají pomalu opadávat. Dávám jim den, maximálně dva.

Je jasné, že je nutné přistoupit k časové optimalizaci a dostat z těchto momentů maximum.

Předpřipravuji si tedy před hodinou můj malý batůžek (cabin zero 44L), abych mohl hned po hodině vyrazit na výlet. Radím se po cestě ještě se spolužačkou z kognitivní psychologie, které mi dává tip na nedaleký kopec.
Tak jo kopče Chimsane, jdu tě prozkoumat.

První skutečnost, které jsem si všimnul, je vysoká koncentrace venkovního sportovního vybavení a s tím korelující počet postarších avšak čiperných Korejců a Korejek.

Na vrcholku kopce je typický Korejský chrámopřístřešek. Obcházím ho, kochám se výhledem. Za zády však slyším jakési chichotání.
Jsou to dvě Korejky.
Otáčím se kamerou přímo za nimi a jen tak z legrace dělám pár „paparazzi fotek“. Dáváme se po chvíli do řeči. Jsou moc milý.

Mají tam pod chrámopřístřežkem piknik a pouští draka. Nechávají mě si to taky zkusit. Bylo to celkem kouzelný. Úžasný klid. Zároveň člověk žasnul nad tím, jak strašně jednoduché je si udělat kámoše.

Loučím se a pokračuji dále. Objevuji úžasnou schodovou alej obestavěnou rozkvetlými stromy. Nepřekvapivě je i ze všech stran obsypaná Korejci a ve spodu se dokonce i stojí fronta. Na fotku samozřejmě. Vracím se zpět nahoru. Stojí tam dvě známé tváře. Nevidí mě však jsou otočeni směrem k foťáku který mají na stativu. Jde se „fotobombit“.

E-WORLD

Ačkoliv již zítra máme jet společně se školou do zábavního parku E-world. Dochází mi, že je dnes pravděpodobně poslední den, kdy budou stromu ještě růžově olístštěny. Už to padá a navíc zítra ráno má pršet. E-world je totiž známý svou E-WORLD 83Tower, jež je na kopci plně zaslesněným růžostromy. Bylo by tedy fajn to vidět.
Beru tedy poslední příležitost za pačesy, příjmám skutečnost že zazdím dvě přednášky co mám nešikovně uprostřed dne a vyrážím.

Už u kraje areálu je poznat, že jsem na správném místě. Sakur je tu hromada. U přepážky se však dozvídám neakcepovatelně vysokou částku za vstup, kterou jaksi nejsem ochoten zaplatit. Jdu tam přeci dnes jen kvůli focení, nepotřebuju na atrakce. Jdu se tedy projít okolo. Dle map by měla z boku vést příjezdová cesta. Třeba se dokážu do určité části dostat bez vstupu.

Cestou jsem se rozhodl nafotit svatbu abych měl na vstupenky.

To je samozřejmě vtip, ale bylo by to celkem fajn. Díky mé oklice jsem se jen prostě jen nachomítl ke svatebnímu focení. Místo si na to vybrali celkem pěkné.

Pokračuji dále kroucenými zatáčkami na vršek kopce. Ulice posetá sakurami ze všech stran. Fouká semtam vítr, lístky padají ve velkém. Jakoby chumelilo.

https://www.instagram.com/p/CguZF4alXFu/

Po celém areálu hraje víceméně dokola několik K-popových písniček. Pro představu:

https://www.youtube.com/watch?v=k3-BDy55tq4

Za to že tu teď mohu poskytnout takovou autentičnost, za to vděčím Arnoldsovy. Po návratu dom jsem se totiž svěřil, že je to strašně chytlavý a nemůžu to dostat z hlavy. Arnolds mi to tedy druhý den vyshazamoval.

https://www.youtube.com/watch?v=O8lU9bullpg

Netrpělivě vyhlížím, zda se přede mnou zjeví závora ohraničující konec veřejné zóny.
Naštěstí nic takového nepřichází. Ukazuje se že mohu projít tou nejhezčí částí aniž bych cokoliv zaplatil. Jojo, někdy jsou ty nejlepší zážitky zadarmo. Jen musíte jít oklikou.

Dostávám se na vrchní platformu s věží. Je odsud opravdu hezký výhled.

Jdu se podívat nahoru na věž.
Kochací prostory se nacházejí v patrech 76-78. Tedy 3 patra, přičemž jedno z nich je situováno jako restaurace v old-school americkém stylu, jedna patra je věnováno jakýmsi párovým dekoracím a jedno je čistě kochací. Při průchodu si všímám zavěšených ocelových lan a pádové brzdy. Plakát za rohem už mi vše dovysvětluje. Věž nabízí za 60 000wonů možnost „skoku do prázdna“. Což musí být dost hustý. Kdyby to nestálo tolik, tak bych do toho asi i šel.

Musím přiznat že asi nejvíce oslněn jsem byl místní toaletou. Asi nejkrálovštější záchod jaký jsem kdy viděl. Výhled naprosto miliónový.

https://www.instagram.com/p/CguaKRcF3MH/

Chystám se zpět do kampusu. Procházím kolem horní brány zábavního parku. Koukám na složitou ceduli s ceníkem a jdu se poptat aby mi dovysvětlili, které ceny jsou tedy pro koho. Zjišťuji že moje podezření pro večerní slevu je správné. Od 17h je vstup do parku levnější. Chvíli se ještě bavím s Korejcem a ptám se ho jestli by mi jako studentovy nedal slevu. Tváří se že ne. Chvíli na něj naléhám abych se ujistil že mě pochopil a říkám že jsem z Kyunpook National University. Po chvíli dohadování, mu oznamuji, že dovnitř nejdu že je to pořád moc drahý. V tom se však otočí k počítači a říká že mám počkat. Dává mi lísteček s cenou 15 500 wonů. Poloviční oprati klasickému nočnímu vstupu. Hele to už by šlo. Dostávám se tedy nokonec i do prostor parku.

Z parku jsem neskutečně nadšený! Je to vlastně poprvé, kdy jsem byl na vyloženě opravdové horské dráze a skusil i různé „blicí atrakce“ jako jsou různá rozující kladiva, houpačky, volný pád atd.
I bylo super, že jsem tam šel takto nadvakrát. Tedy hned druhý den znovu se školou. Park je opravdu veliký a jeden den na projítí opravdu nestačil. Zároveň jsem i napodruhé věděl které atrakce zavírají dříve a jaká je tedy jeji nejoptimálnější posloupnost na druhý den.

Tahle atrakce byla moje nejoblíbenější. Volný pád.

https://www.instagram.com/p/CgucIrKF8NM/

Výlet do Seoulu

V Daegu už Sakury většinově opadali, je tedy třeba se přesunout na sever.
Je čtvrtek 10 večer, právě se vracím ze zábavního parku E-world, kde jsme byli společně ze školou. Zítra brzy ráno chci vyrazit, takže je potřeba zabalit, koupit, jízdenky, najít ubytko.
Když už si myslím že to mám, objevuje se Paulius, který mi do plánování trochu hází vidle. Pojede se mnou, takže je potřeba některé věci přeplánovat.

Druhý den ráno potkáváme na nádraží ještě tři Francouzky ze školy, které také jedou na výlet. Po příjezdu do Seoulu jdeme na oběd, pak se oddělujeme a vyrážíme hledat svoje ubytování.
Mapy v appce ukazují, že se naše ubytování nachází, v domu hned vedle nějaké řeky, tak třeba budeme mít i výhled.

Přicházíme na místo určení, avšak nic jako „nóbl rezidence“ nenacházíme. Přibližuji tedy místo určení v booking mapách a zjišťujeme, že bod je zapíchnutý ne vedle, ale přímo uprostřed řeky. Že by podvodní ubytování?

Nene, naštěstí žádný podvod. Zjistili jsme, že booking mapy ukazují místo kde je definovaný střed čvrti, kde má ubytování být. Nedokázalo však spárovat adresu podrobněji, tak vyhodilo tohle. Přecházíme na kakao mapy a kopírujeme adresu v hangulu (klikiháky… pozn. red). To už vypadá rozumněji.
Po příchdu na místo jsme ovšem dvakrát oběhli blok budov, než jsme to našli. Nacházelo se totiž i s banerem ve dvou nejhornějších patrech budovy.

Namsan, Hanok village

S Paulusem vyrážíme objevit „Hanok village“ poblíž Namsanu. To je typická historická korejská vesnice. Takový skanzen. A Namsan to je kopec se známou Seoul N Tower.

Zde si dovolím udělat fotografickou odbočku…
Přicházíme k této scéně. Paulis vidí moje zaujetí, jiskry v očích, jak tasím foťák a mířím ho neprosto „nesmyslně“ proti sluníčku.

„Doesn´t it look like a shit?“ Zní jeho dotaz… „It is agains the sun!“.
Měl pravdu? Co myslíte vy?
Já jeho reakci chápu. Jedná se o takový obecně známý zakořeněný mýtus, že proti sluníčku se prostě nefotí. Přitom je to velká škoda.
Vysvětluji mu tedy že nikoliv. Nakopak to ze světelného hlediska vypadá vcelku dobře. Na fotografii jsou velice výrazné pálené tašky, umístěné na obvodových zdí. Pokud bych si představil že je asymptoticky proložím rovinou, tak přesně tato rovina bude osvícena a já se přímo koukám na tuto osvícenou část. Žádná siluleta nevzniká.
Hřbet tašky je osvícen zatímco její prohlubeň je v temnotě.
Blíží se západ slunce a díky tomu jsou tašky osvíceny přímým bočním světlem, které naplno odhaluje jejich strukturu, přidává kontrastu, plasticitě/prostorovosti.
Tato „rada“ však nezvnikla úplněn neoprávněně. V lidové slovesnosti se však ztratila informace o tom za jakých podmínek. A to když fotíte portréty.
V takovém případě je totiž celý obličej skryt, zatímco vlasy/ jiná okrajová část obličeje je osvícena. Můžu si to však dovolit? Obličej je přeci můj hlavní záměr. Nemohu ho nechat skryt na úkor výrazných prosvcených vlasů.
Obličej je unikátní.
Nedopočítám jeho tvar z okolních osvícených částí.
S taškou je to však jinak. Jsou všechny stejné. Část která zůstala ve stínu, není důležitá.
Je však asi dobré říci, že ani při focení portrétů tato rada vždy neplatí. Můžete vyfotit úžasný portrét i proti sluníčku. Pravděpodobně však potřebujete mít blesk/ odraznou desku/ vhodné okolí, které světlo odrazí za vás.

Obcházíme kopec a šplháme nahoru. Mezitím již na nás padá tma.
Vzal jsem si s sebou svůj samo domo lehký stativ, zkouším tedy pár nočních fotek.

Po příchodu na vrchol přemýšlíme, zda půjdeme na věž, nebo ne. Vstup stojí v přepočtu cca 300kč, uvažujeme tedy jestli není jít lepší během dne.
Procházíme se po vršku s tím, že si to to mezitím rozmyslíme.
Všude okolo je hromada Korejců, sedících, stojících, povídajících, fotících, pózujících a selfíčkujících.
Dobře, tak my si tu fotku taky uděláme. Oslovuji 2 random a prosím je o fotku.

Pěkná fotka co?
Měli z nás legraci, tak tak jsme jim vysvětlili že toto je samozřejmě naproto běžná typická póza pro evropany.Pak to zkusili dokonce i s námi.
Prý to budou trénovat a až přijedou do evropy, tak nebudou pozadu.

Ten Jirka je ale troll viďte? Přehání a neustále si dělá legraci ze čtenáře….
Nene, bohužel, tento příběh je….pravda!😜😆

Vracíme se k věži a zjišťujeme, že je již zavřená. No neva, tak příště.

Den druhý

Druhý den se s Paulusem odělujeme. Paulus vyráží brzy ráno na horu Bukhansan, zatímco já jsem předeslal, že už se fakt potřebuji vyspat, protože poslední týden jsem brutálně přehnal se všemi aktivitami. A to i na moje standarty bohužel.

Ve společné kuchyňce si dělám snídani a setkávám se s “ Vietnamským doktorandským studentem. Je tu ubytovaný dlouhodobě.
Následuje delší rozhovor o všem možném, kde se mimo jiné dozvídám celkem dobré tipy, kam bych se mohl podívat. Mezi nimi i doporučení na pár míst přímo v okolí, kam jsem původně jít neplánoval.

Vyrážím tedy na průzkum. Nic extra světoborného z fotografického hlediska jsem neobjevil, zato narážím na tento spot (pozn. red: vhodné místo pro parkour):

Láká mě to, ale dnes se na skoky necítím, nálada je někde jinde. Možná zítra. Pokračuji dál autobusem do chrámového komplexu s přilehlým parkem. První koplex dobrý. U druhého je fronta jak na banány.

https://videopress.com/v/PrV9YUrQ?resizeToParent=true&cover=true&preloadContent=metadata&useAverageColor=true

Po návštěvě parku si dávám zmrzlinu v „baskin and robbins“.

Vypadá pěkně viďte?
Bohužel jen vypadá. Je v Korejském chuťovém standartu. Příště si asi koupím kilo cukru a smetanu k tomu. Cenově to možná vyjde lépe. Byla opravdu neuvěřitelně přeslazená.

Následuje přesun k Lotte Tower (zmíňeno v popříjezdové kapitole: Seoul), kde se setkávám s Paulusem a jdeme se projít do vyhlášeného parku.
Velice rychle se mi vybavil úryvek z povídek Šimka a Grossmana:

A na Václaváku už jsi byl?
Tak to máš stejný, akorát se míň mačkáš.

V tomto případě to ovšem ten Václavák daleko předčilo, jak můžete vidět níže.

Park pěkný, ale koncentrace 8 lidí na metr čtvereční je na mě asi už trochu moc.
Přesouváme se tedy do Gangnamu.

Gangnamu? Počkat?! To jsem někde slyšel!
Ano, je to tak! Právě se vaší hlavě pravděpodobně odehrává fleshback do roku 2012. Btw. už jsem sem i dříve poslal několik referencí v dřívějších příspěvcích. Do komentáře můžete nechat vzkaz jestli jste si všimli.

https://www.youtube.com/watch?v=9bZkp7q19f0

Centrum gangnamu je převážně s mrakodrapy. Chytám poslední paprsky slunce mezi mrakodrapy a pak jdeme s Pauliusem na Kimbab.
Po večeři procházíme již noční gangnam a já zkouším pár timelapsů.

https://www.youtube.com/watch?v=8NpzhnMar10

Zkoumáme okolí a objevujeme tento obchod se sladkostmi.
Děti by asi byli z takového obchodu nadšení viďte.

https://www.instagram.com/p/Cg2QE_wFw2z/

No, tedy… dospělí asi taky. Docela zajímavé kombo produktového zaměření.
Jedna věc je však velmi podstatná. V koreji jsou gumídci poměrně drahý. Malý balíček bonbónů je téměř vždy za 2000 wonů. Zde však prodávají balík za 1000 wonů a to navíc s akcí 1+1. A navíc ten balík střední velikosti. Tedy 150g za 500 wonů.
Nikdy by mě nenapadlo, že pujdu do krámu a odnesu si odtamtud 12 balíků bonbónů, ale tak všechno musí být jednou poprvé.

Následuje přesun do Itaewonu. To je čvrť nočních klubů a zahraničních lidí. Paulius se tam chtěl podívat, jak vypadá pořádný noční život. Já jsem rovnou předeslal, že do párty klubu určitě nepůjdu, že bych toho musel vypít hrozně moc, aby mi to nepřipadalo absurdní a cítil alespoň trochu né nekomfortně. Ale z hlediska reportážní fotografie jsou tyhle končiny celkem zajímavé.
Paulius si kupuje 2 láhve soju s tím že to má vlastě podobně, a že jsou takzvaně „pro průchod“.

Třetí den

S Pauliusem máme snídani na střeše.

https://www.instagram.com/p/Cg2RA2JlRGD/

Dnes mám nezkrotnou touhu se jít hýbat. Rozdělujeme se tedy, Paulius jde prozkoumat chrámy a já jdu na předchozí spot, který jsem objevil předchozí den.

V půlce tréninku za mnou přichází mladý korejec. Je to sympaťák, přišel se mně zeptat odkud jsem, jak dlouho dělám parkour atd. Mimo běžné věci, mě i požádal zda mu poradím s technikou muscle-upu. Už je asi pátý, evidentně je to tu dost cool .:D
Po chvíli mě zve na oběd až dotrénuji. Vrací se zpět do knihovny a za hodinu se setkáváme znovu jdeme na Korejskou polévku. Slepičí vývar.
Fakt jsem si to užil, je moc fajn. Měl jsem super dopo/odpoledne.
Tohle je přesně ten důvod, proč kolikrát rád cestuji sám. Nejste na nikoho vázáni, můžete si dovolit nechat události plynout a nikdy nevíte co den přinese a koho (nového) potkáte.

Takový postřeh pro zasmání. Takhle vypadala koupelna v té restauraci. Na co odpad když máte podlahu že jo.

https://www.instagram.com/p/Cg2SG9lFRIn/

Beru věci a vyrážím do čtvrti Yeouido. Je tam velký park a kolem mrakodrapy.
Trochu si připadám jak v central parku v New Yorku.
Tedy alepoň podle fotek, nikdy jsem tam nebyl. Tedy zatím.
Ten je však pravděpodobně ještě mnohem větší.

Cz-Men: Kolejní vzdor

V tomto příspěvku se budu věnovat obecně rebelství a systémovému vzdoru. Kdo mě zná, tak musel vědět, že dřív nebo později o tomhle budu muset napsat celou kapitolu. Přeci jen, jsem v Koreji, v zemi pravidel. O tom jak se dělá rebelství v karanténě a o tom jak jsme se s Arnoldsem magicky dostali na heliport mrakodrapu, to sem teď tahat nebudu, k tomu jsou jiné kapitoly.
Dnes se podíváme pod pokličku kolejního ubytování!

Nejprve však nastíním nějaká ty kolejní pravidla. Nic neobvyklého, normální pochopitelné požadavky jako:
oddělené výtahy(kluci/holky navzdory jsou ve stejné budově), večerka pro undergraduate studenty, striktní zákaz používání a vlastnění rychlovarných konvic, zákaz navštěvování cizích pokojů, zákaz polibků před kafeterií, zákaz přespávání mimo budovu pokud to předem nenahlásíte, zákaz „zbytečně“ cestovat abyste neroznášeli kovida, zákaz alkoholu v budově, zákaz být na patře pro holky, zákaz hazardu, pouštění cizích lidí a samozřejmě příkaz nošení roušek po cele budově.

Moje první potyčka se zákonem adorátorů Kimči se odehrála právě v kafeterii. Přicházím s Arnoldsem a mašiny na rozpoznávání biometrických údajů „kupodivu“ zase nefungují. Paní v zeleném pláštíku si všímá že na nás mašina křičí, svítí červeně a „ochotně nám spěchá na pomoc.“ Bere nás bokem, kde do papíru máme zapsat svoje údaje a pak nás posílá pro jídlo. Vzhledem k tomu že nade mnou je napsáno dalších minimálně dalších 40 zahraničních studentů, mi dochází co asi může důvodem k její „přednasranosti“.

S Arnoldsem si bereme jídlo a jdeme si sednout do zadních částí….Neměli totiž dost přenosných desek a díky tomu je vzadu ještě dost stolů, kde se dá sedět a normálně se bavit s kamarády. Ha, jsme na ně vyzráli. S Arnoldsem máme akorát veselou debatu a horlivě se o něčem bavíme. U okolních stolů sedí několik dalších zahraničních studentů podobně naladěni. V tom však přispěchá paní v zeleném pláštíku, horlivě přesouvá desky z ostatních stolů a cpe je mezi studenty jako největší spasitel, aby nás všechny zachránila před kovidem.

Situace jak z grotesky. S Arnoldsem z toho máme celkem srandu, protože je to fakt neskutečně absurdní. Arnolds ji říká, že jsme z jednoho pokoje že to neni potřeba. Paní je však nekompromisní. Rozkaz zněl jasně, covid nesmí projít za žádnou cenu.
Smějeme a dusíme se, aby to nebylo příliš nahlas. Pak se vykláníme do strany, abychom si to dopověděli…
A jéje, všimla si nás… otáčí se, vrací, a tváří se jako kdybych ji právě řekl co si o tom obědu myslím…

https://www.youtube.com/watch?v=PvP2ehmq2wo

…. I taková vložka na zamyšlení… pokud by k vám někde před třemi lety přišel při obědě a bez okolků mezi vás vrazil desku, tak si asi řeknete že se zbláznil, a že je to brutálně drzý a neslušný….Nojo ,teď je to však obráceně….

If you break the rules, get out!!

Doslovný přepis jejích slov.
Chvíli se přemáháme, a když už je dál, stejně přijde výbuch smíchu. Tentokrát však koukám upřeně do talíře a dělám, že tam nejsem.
Arnolds k tomu ještě přidá svojí poznámkou.

Žádné důsledky to však nemělo. Jak by taky mohlo, když jim neřeknete svoje student id. nemají šajna kdo jste.😉

Nejsem jediný

Tento odstaveček je věnován Leoně a Terezii, které šlechetně obětovali svoje kolejní body a našli hraniční míru velikosti průseru, aby tuto informaci předali budoucím generacím….

Jednoho krásného rána se dozvídám, že se moji čeští kámoši možná dostali do nepříjemností. V noci seděli v přízemí se stolky a debatovali ještě s několika zahraničními studenty a Korejci. Na stole jim však ležela láhev soju. V 4:50 byli však objeveni Korejskou studentkou s učebnicemi, která se jich dotázala na jejich student id.
Následující den se dozvěděli, že je napráskala na nějakých stránkách a že mají jít večer do jakéhosi officu. Přeji jim tedy hodně štěstí a doufám že to tak horký nebude.

Tentýž den je náhodou potkávám večer. Dostali 27 penalty bodů! Pro představu, za 14 bodů je vyhazov z Dormu.
Nechápu jak na to Korejci přišli. Holky mi to tedy objasňují: Bodu za soju na stole, body za rušení nočního klidu (budova je ultra izolovaná, neslyším ani sousední pokoj, natož někoho v přízemí), body za to že jeden z Korejců je psaný v jiné koleji, body za to že druhý Korejec není v Koleji psaný vůbec a navíc body za „hazardní hry“. Hráli totiž pexeso.

Obratem tedy nabízím, že jím půjčím stan.

Naštěstí stan nebyl potřeba. Nějakým způsobem je nakonec společně s Korejci uprosili a místo vyhazovu z Dormu, musí vyčistit několik lednic.

Btw. fakt by mě zajímalo, co dělá undergradueate Korejská studentka v basementu, když je ještě pod zákonem večerky, ale dobře…

Tak dlouho se chodí pro kapsle až….

Ačkoliv jsem hrdým majitelem pracího prášku, nejsem si jistý jestli jsem si vybral dobře.
Po několika praní mám pocit že je moje oblečení výrazněji opranější, než bylo předtím. Možná je to jen, subjektivní pocit, možná jsem tam toho prášku nacpal hodně, a možná, že ten prášek co jsem za výhodnou cenu koupil, je opravdu agresivnější.
U strýčka googla se dozvídám, že prý tekutý prací prášek je obecně jemnější k oblečení, a ptám se tedy po okolí, že bych možná nějaký odkoupil.
Terka s Leou jdou akorát dnes na nákup a mají v plánu koupit kapsle.

Po jejich návratu s Anoldsem bereme oblečení a jdeme si odkoupit 4 kapsle do šestého(holčičího) patra.
Opouštíme schodiště v šestém patře a hned u dveří potkávám Noemi.
Byla teď na víkend také v Seoulu, ještě se dvěma kamarádkami.
S Pauliusem jsme je totiž potkali na nádraží. Prohazujeme tedy pár slov a navzájem se ptáme a sdělujeme zážitky, kde jsme byli, co jsme navštívili.
Arnolds mezitím zůstává u dveří na schodiště. Je trochu nesmělý.

Arnolds: „Jirka? Is it legal? To be here?“
Já: „No, it`s not, it is ilegal.“
…suveréně odpovídám a dál pokračuji v hovoru s Noemi

Po chvíli hovoru si všímám že z poza horu na nás civí nějaká Korejka. Dělám si z toho legraci, že za to může Noemi, protože tu rebelí tím, že na sobě nemá roušku.
Hovor pokračuje….
Z výtahu vychází mladý Korejec. No výborně! Jsem rád že tu alespoň nejsem sám tohoto pohlaví na tomhle patře! Ti Korejci nakonec nejsou zas tak úzkoprsý! Koukám na Korejce a chci nahlas sdělit dojmy:

Já: „I am glad, that…“
Korejec: „I am Dormitory manager, show me your student id!“

😬
….Aneb jakou nejhorší větu vám může říct Korejec….

…Pokračování příště…

Kampusácké kytičky

Je krásný sluneční den. S Arnoldsem si dáváme pauzu od učení a jdeme se projít naskrz rozkvetlým kampusem.

Svaté instrukce shůry!

Je čtvrtek ráno. Vstávám, převlékám se, chystám se akorát vyrazit na snídani a hned potom na přednášku. Najednou zní úvodní tón kolejního rozhlasu. Po chvíli šumění k nám promlouvá hlas kolejního manažera.
Korejsky samozřejmě. Co jiného byste také čekali že?
Jsem při smyslech, pohotově otevírám v mobilu korejskou překladovou appku „Papago“. Spouštím „překlad z hlasu“ a natahuji ruku ke stropu s reproduktorem. Přikládám doslovný překlad do angličtiny.

Remove foreign substances such as blue bowls from the floor drain and communicate with the naked eye when the second toilet is blocked Third, wet wipes. Food appetite should not put other baby dairy products in the toilet on birthdays Fourth, if Jesus is good on the floor and there is even a little water on the floor, do a fixed payment place. If the water on the floor is full, if the water doesn’t drain, contact the management office immediately for help. Please comply with each of the above

Kolejní manažer Feat. Papago app

Ještě že takové technické vymoženosti máme! Jak bychom se tu bez nich s těmi Korejci tak pěkně vyrozumněli viďte?

Kytky v kopcích

Je nedělní ráno. Venku je krásně, už celkem teplo. Plánuji vyrobit nějaké věci do školy, možná zpracovat nějaké fotky. Záhy však přichází uvědomění, že tenhle týden jsem s Arnoldsem ještě neprovedli žádnou blbost. Po obědě tedy vyrážíme směr hora Biseoulsan.
Je to kopec který by měl být právě teď porostlý růžovým kvítím. Doporučení jsem dostal od Čecha Tomáše kterého jsem náhodou potkal na kopci Palgosanu na začátku března.
Máme v plánu tam být na východ slunce- což znamená tam přespat.
Já jsem na cestu vybaven, mám krosnu, spacák i karimatku. Arnold si půjčuje spacák od Pauliuse, karimatku vyrábíme improvizovaně z podestýlky a krosnu substituujeme díky mému batohu kabin-zero.

Vyrážíme do kopců. Míjíme chrámový komplex, obsypán lampióny. Blíží se totiž Budhovy narozeniny. Cesta je prašná, cílový porost v nedohlednu.
Jsme na rozcestí. Dochází ke kalkulaci s následujícími parametry: západ slunce, délka cesty do cíle, elevace, počet nošených kilogramů, odstup mezi západem slunce a posledními použitelnými paprsky světla než změknou jak rejže v dešti.
Po několika minutách výpočtu se shodujeme na tom, že můžeme vyrazit o trochu delší cestou, kde následně projdeme přes hřeben a budeme mít lepší stanoviště pro kochání než lehce sestoupíme na místo přespání.

Byl to debilní nápad, nestíháme to. Musíme se vrátit na kratší cestu. Ale to máme zase slést dolů? Tím si přeci nepomůžeme. Dobře tak to „krosneme“. Podle mapy je tam potůček ale fungovat by to mohlo.
Potůček se nám sice podařilo překročit, ale nápad to byl snad ještě horší než ten předtím. Ukázalo se že Korejské lesy se procházejí celkem hůře než ty evropské. Nakonec se nám to však naštěstí podařilo. Po chvíli bloudění jsme našli cestu.

Čeká nás teď výšlap v Korejském stylu. Prach se zmítá, víří okolo. Čím se dostáváme výš, začíná se objevovat kýžené kvítí. Většinou je už však uschlé, nebo odkvetlé. Možná už jdeme pozdě.

Začíná se schylovat k posledním paprskům den. Udělali jsem dobře, když jsme se nakonec rozmysleli a zvolili drohou trasu. Vypadá to že oba dva debilní nápady vzájemně vykrátili.

Začíná se před námi rozkládat planina s kvítím. Jsou tam!
Docházíme k altánku kde máme v plánu přespat. Ukládáme většinu věcí a jdeme se projít okolo. Těsně nad altánkem se tyčí vyhlídka. Město pod námi je jako na dlani. Děláme pár nočních fotek, pózujeme. Arnoldsovy pak už začíná být zima, tak jde zakempit. U mě pořád funguje setrvačné teplo z výšlapu, jdu se ještě projít okolo kopce.

Je ráno. vycházejí první paprsky slunce. S nimi se na kopec nečekaně hrne i první Korejský fotograf. Pozdraví, usedne mezi nás, udělá 30 fotek směrem na planinu a vášnivě pokračuje v cestě dále. Nic zvláštního.
Necháváme v Altánku hordu věcí a jdeme se přidat…

Kopec má několik cest, jak se dostat nahoru/dolů. Jdeme tedy přes druhou stranu než původně. Máme na výběr delší a pozvolnější, nebo kratší. Zvolili jsme tu kratší. Chvíli nám bylo divné že nikoho dalšího nepotkáváme. Po chvíli nám to však došlo. Lézt dolů po žebříku by totiž bylo dost možná pohodlnější. Ale zvládli jsme to.

V údolí však zjišťujeme že veřejná doprava nám nedává moc možností, jak se dostat do města. Naštěstí jsme zkušení cestovatelé a vyřešili jsme s stylem nám vlastním.
Stopnuli jsme si pastora.

Video soutěž

Naše korejská škola KNU a.k.a Kyungpook National University, vyhlásila video soutěž pro zahraniční studenty. Úkolem bylo natočit video které bude z jedné ze čtyř kategorií a bude splňovat určitá kritéria.
Témata:

• 3 Best Things to do at KNU
• 3 Tips for Future KNU Exchange Students
• 3 Things You Didn’t Know Before You Come to Korea or KNU
• Your Personal Vlog as a KNU Exchange Student

Zároveň bylo podmínkou, aby video mělo pod 2 minuty, reprezentovalo vhodně školu a bylo v angličtině/ případně ve tvém rodném jazyce s titulky.

S Arnoldsem jsme přemýšleli o tom, jak to vymyslíme. Ideálně jsme chtěli představit školu a kampus, udělat takový showreel.
Ale jak to udělat originálně, a tak korespondovali se zadáním?
… Tak jsme přišli s tímto konceptem. Schválně jsme šli trochu dál a udělali ho němí – tedy beze slov aby mu rozuměli všichni nehledě na národnost.
Usoudili jsme že bude nejhladší ho přiřadit k prvnímu tématu: „3 Best Things to do at KNU“ a podle toho jsme se ho ve videu pokusili naroubovat.

Můžete posoudit sami jak se nám to povedlo.

https://youtu.be/Qx3fflHHcY8

Btw. pokud by jste po shlédnutím videa dumali nad tím jak se nám povedlo tak dobře kameru opticky stabilizovat dám vám potřebný hint.
Velký stativ jsem si s sebou opravdu netáhl na to jsem už v letadle neměl kilogramy. Ovšem to bych nebyl já, abych se neřídil heslem Jirky Babici
„Dej tam stativ, a když nemáš stativ, tak tam dejte klacky s izolepou!“….

Výlet do Busanu

Zase je pátek a mám toho dost

Tak beru kramle, za zády 검은색 most.

A pokud mi to KTX dovolí,

než minu Gimhae, hodim Daegu za hlavu….

Trochu škoda, interpreti nedošli v mapě trochu dál a nepojmenovali se „Koreanski“. To by pak téhle referenci dalo další rozměr.
Význam je však celkem zachován. Vyrážím na Korejskou Moravu. Říká se jí Busan. Je na jihu, je tam teplo a spoustu lidí tam taky chodí popíjet.

Jediný rozdíl by možná mohl být v tom že na kopcích nad městem nenajdete vinou révu, ale borovice. A taky je tam vlastně moře a bílí most alá „golden gate“.

Do Busanu nejedu v tomto čase náhodou. Blíží se Budhovy narozeniny a s nimi i Lampióový festival. Chrámy a paláce se ověsí hromadou lampiónů.

Přijíždím až odpoledne, přisouvám se do centra abych stihnul západ slunce na známe pláži Gwangalli. Po cestě jsem se stavil v čínské čtvrti. Po cestě zpět navštěvuji obchod s ruskými hieroglyfy a odnáším si odtamtud veku, ze které mám druhé vánoce.

Zde nahoře můžete vidět naprostou technologickou špičku. Dokonalá ukázka absolutní technické vyspělosti Koreji.
Busanský generátor štítů po vzoru planety Hoth.

Užívám si západ slunce na pláži a čekám až zalezou poslední paprsky slunce.
Je čas najít se najíst a pak najít ubytování.

Sobota

Plán na dnešek je barevná vesnice „Gamcheon Culture Village“ a palácochrám „Samgwangsa Temple“. Na ubytování jsem dorazil až před půlnocí, vyrážím tedy spíše odpoledne než ráno. Musím konstatovat že zdejší RBNB fungují opravdu geniáně. Obzvláště díky tomu že mají kódové zámky, takže je zprávou obdržíte kód a na ubytování si můžete přijít kdykoliv chcete.

Cestou se zastavuji na tržnici kde si kupuji ke sváče kousek místního ovoce. Takový žlutý minimeloun. Je to celkem fajn a je to za dobrou cenu.
Pokračuji dále k barevné vesnici…

Mám hrozný hlad. Hledám stánek, restauraci, nebo alespoň smíšené zboží, ale marně. Nic není v dohledu. Potřebuji i vodu. Ale je tu kavárna. A dokonce… má střechu odkud je krásný výhled přímo do vesničky! Tak bylo jasno. Dal jsem si dortíkocookiesku. Sice vypadá mnohem líp než chutnala ale minimálně za ten výhled to stálo. Po sváče jdou procházkou do údolí a poté vyrážím autobusem na další stanoviště.

Mezi chrámy narážím na dvě evropanky. Dáváme se do řeči a objevujeme okolí chvíli společně. Jsou z Francie a cestují po Koreji už 2 měsíce.

Neděle

Dnes jsem měl takovou ubytovací „premiéru“. Vůbec poprvé jsem se nechal ubytovat takzvaně v Guesthousu. A bylo to super. Dokonce jsem i dostal nějaký prémiový pokoj za cenu toho normálního.

Paní majitelka má dole kavárnu tak se tam jdu podívat a dát si něco ke snídani.

Je tam ještě s asistentkou. Oboje jsou fakt sympatické. Dokonce si pak se mnou chtějí udělat selfíčko.

Musím přiznat že architektura domu mě celkem dostala. Co se týče stavebnictví tak Korejci jsou asi podobně přesní jako vojáci impéria. Takže 10cm žádná míra, co se rozbije to se zapatlá tavkou nebo „mamutem“ a 90 stupňů je takový úhel který o kterém to prohlásíte.
Ale můj Guesthouse to dovedl na úplně jiný level!
A já to vlastně hrozně oceňuji a vidím v tom ten umělecký záměr. A to je teď opravdu bez sarkazmů. Ten dům postavili nakřivo a úplně nesmyslně zkřiveně natolik, že je naprosto jasné, že je to opravdu schválně.
Což je opravdu vlastně geniální. A působí to vlastně i dost útulně.
Bohužel to není něco co by obsáhlá svou šíří čočka foťáku. Tak tu máte na ukázku alespoň tyto dveře.

Dnes vyrážím objevovat „Haedong Yonggungsa Temple“.

Na vyhlídce před chrámem potkávám Julii. Studuje jako exchange student v Seoulu ale přijela s kamarády do Busanu na víkend. Žije Holandsku, je Holanďanka, ale… a co je fakt vtipné, její mamka je z Češka. Jezdí několikrát do roka za babičkou do Českých Budějovic. Takže jsme si celkem pokecali i česky. Což jsem fakt nečekal.

Cestou zpátky se ještě na chvíli zastavuji na pláži Haeundae. Chtěl jsem tu být na západ slunce. Dnes je však bohužel zataženo.

Dle módních trendů

Šaty dělaj člověka, znáte to… Jednou jste Mace Windu, a po chvíli Jack Sparrow. Udělají zázraky, a když jsem v té Koreji, kde na ten vzhled tolik dbají, tak by asi nebylo od věci jít té místní módě naproti…

A nebo vám je to úplně jedno prostě rozčiluje že vám vlasy lezou do očí a musíte to mejt častějc.

Šel jsme tedy za Filipem, protože jsem věděl že už s kadeřnicí nějakou zkušenost má a dopadlo to docela dobře. Dal mi tedy kontakt na kadeřnici přes kakaoalk. Anglicky neuměla ani slovo, ale s pomocí překladače jsme se po chatu nakonec domluvili. Až příjdu, mám ji ukázat fotku jak bych to chtěl.

Ostříhala to celkem normálně vcelku mě to překvapilo.
Jdu rovnou na véču a potkávám tam Arnoldse, Paulisuse, Viktorii a další kamarády. Už zdálky Arnolds komentuje že to tak strašný neni. Bavíme se dál, začíná se potutelně smát a říká mi abych se otočil.

Pak následuje výbuch smíchu s tím že prý jsem „hangug saram“. Což znamená „Korejská osoba“. Vzápětí už mám od Viktorie vymyšlené korejské fiktivní jméno a identitu. Mají z toho druhé vánoce a každého koho potkáme se mnou znovu seznamují (samozřejmě už jako s Hyeon Bangem). Vydrželo jim to asi tři týdny.

…Možná už víte proč…

Zase někam leze

Zde není potřeba delšího komentáře, prostě jsme se zase s Arnoldem sebrali a někam vlezli. Tentokrát však už během dne.

PSY!

Né psi! Ani psy! Ale PSY! Korejská popová hvězda! Už někdy na začátku jsem tu na něj měl spousty easter-eggů a skrytých narážek.
Dnes je však den-D! Dnes se ze mě stane skutečný Korejec!
No dobře…možná už se stal díky účesu alá „Hangug saram“.
Ale jako hele, to jsem teď nepleťme jo, starejte se o svoje vlasy!

Korejské školy jsou v mnoha ohledech jinačí než ty české, ale dnes mi půjde o jeden konkrétní atribut. Dnes bude rozhodovat fakt že všechny Korejské Univerzity jsou placené. Jak ty státní, kde jsem já, tak i ty soukromé. Ale ano, aby to dávalo smysl, tak ty soukromé jsou prý „mastnější“. Nás jako exchange studentů se to však naštěstí netýká.
To však obecně znamená že škola má prostě dostatečný budget na to aby zaplatila studentský koncert a pustila tam klíďo studenty z půlky města.
…Dokonce i z těch jiných škol…mrk..mrk.

Z čehož vvplývá, že ačkoliv naše škole žádný koncert nepořádala, nám to vůbec nevadí, protože ho pořádá škola jiná.
S Filipem jsme se tedy vypravili za poznáváním korejské K-popové kultury.

Máme namířeno do kampusu kde koncert začíná od 18ti hodin. Koncert probíhá ještě v dalším kampusu, tam je však později až od 21. Vyrážíme okolo 17té, trochu později, ale snad to vadit nebude. Lokaci nám poslal jeden Francouzký student tak je super, že to máme rovnou v mapách.
Cestou potkáváme ještě pár dalších studentů od nás z Kampusu.

Přicházíme ke kampusu a vidíme obrovitánské fronty. Resp. né tak úplně fronty, ale spíš jednoho obrovitánského hada procházejícího celým kampusem který se však pohybuje kupodivu poměrně rychle. Jdeme vedle proto proudu davu a snažíme se odhalit konec. Je to nekonečný. Po chvíli jsme se s Filipem shodli na tom, že máme lepší variantu a vecpali jsme se do hada. Následně s hadem procházíme asi 1,5 km napříč kampusem, kde se ke konci konečně dostáváme do prostoru stadionu kde má Psy teď hrát.

Nastává však poměrně paradoxní prohlídnutí situace a zničení iluzorní deziluze. Zjišťujeme že náš Francouzký kamarád byl jaksi trochu mimo a poslal nám odkaz na špatnou Univerzitu….což je sice k naštvání protože zde budeme čekat ještě 3,5 hodiny než dorazí PSY….ale na druhou stranu je to celkem štěstí protože by jsme se sem už nedostali kdybychom sem šli později. A jakože my bychom opravdu přišli mnohem později, pokud bychom věděli že koncert začíná až v 9 večer. nemám totiž zrovna ve zvyku chodit na akce o 3 hodiny dříve.

Čekání si krátíme povídáním, v mezičase googlím do jaké Asijské destinace se podívám až skončí semestr. Zrovna čtu něco o Filipínách. Prý to ale neni zrovna nejlepší období, můžou se tam objevit tam jedovatý medůzu a tajfuny. Tak ještě uvidím, progooglím další země v „okolí“.

Koncert byl skvělej! A že jste nečekali že ty Korejci se umějí tak odvázat viďte?To mi fakt taky ne!

https://www.instagram.com/p/Cmr5rtOMBZT/

Chcete prozradit takovou perličku? Prostor koncertu byl samozřejmě rozdělen na sekce tak že studenti místní Univerzity byli blíž a ostatní dál. My jsme ale s Filipem byli celkem šikovný a podařilo se nám dostat i do té druhé, tak jsme PSYje viděli vcelku dobře.